Dej blbci telefonní číslo na policii...

Staré české přísloví říká něco v tom smyslu, že není většího neštěstí než iniciativní blbec. A já na jednu iniciativní paní narazila zrovna včera, když se k závěru chýlil můj ne zcela zdařilý týden.

Kromě toho, že jedno z našich dětí onemocnělo a kromě toho, že jsem v práci udělala banální chybu, se mi nejstarší syn málem zabil při autonehodě (tři dny v nemocnici s roztrženou hlavou) a sousedovic holčičku odvezla rychlá s totálním kolapsem a zástavou srdce.

A zrovna za sousedkou jsem včera jela. Tráví teď své dny v nemocnici, holčičce dělají všechna možná vyšetření a mezitím tatínek se zbytkem rodiny (tj. dalšími čtyřmi dětmi!) bojuje s vysokými horečkami. Celý výlet jsem pojala tak, že kamarádce krátce předám věci a pak půjdu s našimi dvěma dětmi a dvěma psíky na procházku.

Aby psi nemuseli čekat zavření v autě, uvázala jsem je vedle budovy nemocnice k jedné z nečetných borovic. Obě „holky“ byly trochu hysterické, když nás viděly odcházet, nicméně při našem příchodu (za necelých dvacet minut) se již chovaly nadmíru způsobně.

Kdo se ovšem příliš způsobně nechová, je jakási kolemjdoucí „iniciativní paní“. Má po boku vyčesaného zlatého retrívra ve slušivém zimním oblečku a už zdálky na mne volá:

„Už jsem na vás zavolala policii!“

(následuje monolog, při němž jsem nemohla neobdivovat, jak dlouho paní vydrží hovořit / křičet na jedno nadechnutí. Monolog obsahuje zhruba následující informace: paní předpokládala, že psi jsou týraní, odložení, aby v tom hájku vedle nemocnice zemřeli zimou a hladem, a uvědomila si, že zavolat OKAMŽITĚ policii je její základní občanskou povinností).

„Jak dlouho jste čekala, než jste tu policii zavolala? Já byla pryč dvacet minut!“

(následuje další monolog na téma, že to je jasné, kdybych psy nechtěla nechat zemřít, že je uvážu u zábradlí u vstupu do nemocnice, kde chodí lidi a děti a psi by byli na očích a nebylo by jim smutno).

Podotýkám, že naši psi jsou vše jen ne zanedbávaní, oba dva mají rodiče s průkazy původu, jsou živení lépe než celá naše rodina dohromady a rozhodně nepůsobí nijak zbídačelým dojmem. A zároveň, přeci jen jeden z nich je německý ovčák a nejsem si jistá, jak by svátečně ustrojení návštěvníci nemocnice takového vlka u vstupu do nemocnice vítali.

Nevadí.

Policie přijela dřív, než se mi podařilo ujet. Paní policistka legitimuje šedivou babičku, která projížděla parkoviště v protisměru, celá vyděšená z návštěvy okresního města. Její kolega se vrhnul na mě.

Ukázalo se, že jsem skutečně spáchala přestupek. A to ten, že psi byli v tom odlehlém lesíku přivázáni bez náhubku. A že to je vyhláška. Pokoušela jsem se vysvětlit, že bydlím ve vesničce vzdálené zhruba třicet kilometrů a vyhlášku že jsem nestudovala.

„No tak když jedete do jiného města, tak to je snad první, co uděláte, ne? Že si přečtete vyhlášku?“

(přátelé věříte tomu, že já tu věc skutečně nečetla? Takový já jsem zločinec. Jen matně tuším, kde bych dokument tohoto typu měla hledat. Ovšem předpokládám, že jich bude víc na různá témata a než člověk vyrazí do jiného města předat kamarádce igelitku, měl by si je všechny projít, kdo ví, kolik zločinů jsem ten den spáchala?).

Když sahám do auta pro občanku, napadne mne trik. Nahlas a demonstrativně, aby pan policajt slyšel: „Viktorko neplakej, pan policajt je určitě hodnej!“

(Viktorka se na mne udiveně podívá: „Já nepláču!“ – očividně celý incident sotva zaznamenala. Naštěstí to neřekne nijak nahlas.)

Trik vyšel. Pan policajt mi za pět minut občanku vrací se slovy „Paní jeďte, budem na vás hodní, ať se nás vaše děti nebojí“.

Já nakládám oba psy navolno do auta (což je proti vyhlášce zcela jistojistě), zavírám kufr a odjíždím. Ke Zverimexu, zakoupit košíky pro naše mírumilovné psy. Ale tu vyhlášku, tu asi fakt číst nebudu, pardon...

PS: Doma jsem zjistila, že jsem zapomněla něco u kamarádky vyzvednout, takže mne ten výlet čeká zítra znova. Ach jo.