Kdyby si někdo z vás matek myslel, že jste roztržité, zapomnětlivé a nedisciplinované, už to holt není co to bývalo a nezačíná takhle Alzheimer? ... tak bedlivě čtěte, tohle vás potěší.
Kdy jsem si do svého zoufalého a trochu monotónního deníčku zapsala tento příspěvek vím naprosto přesně. A to z toho důvodu, že jedním z hlavních hrdinů je mé obrovské těhotenské břicho. Z toho tedy mohu zpětně odvodit: rok 2010, tři (už vyklubané) děti ve věku rok, tři a čtyři. Plus tedy to břicho, to celou situaci jen vtipně dokresluje.
V jakémsi pominutí smyslů jsem se tehdy rozhodla, že se vypravím na koupaliště. Kromě výše uvedených tří dětí a břicha to znamená ještě asi milion tašek, lehátek a dalších propriet, popíšu detailněji níže.
Protože si absolutně netroufám vypustit tři krakeny do nebezpečných vod a spoléhat se na vlastní pozorovací, hlídací, popř. běžecké schopnosti, přibalila jsem ještě k tomu tchyni na výpomoc.
Sestava mých propriet obsahovala následující (a prosím nechte si ten unuděný výraz á la můj manžel, který navíc nepokrytě dodá „ještě jsi ani nezačla a už se nudím“):
Jídlo, pití (plus náhradní syrup a voda), lžičku, peníze, mobil, plínky hadrové, plínky papírové, vlhké ubrousky, kapesníky na smrkání, opalovací krém, náhradní oblečky pro kluky, náhradní oblečky pro holku, kloboučky a čepice, lehátko, tři kruhy, rukávky, plavky pro děti, plavky pro mne, ochranné tričko pro holku proti UV, repelent, sluneční brýle, plavecké brýle, ručníky, župany, deku, časopis na čtení, dudlík, lahvičku, vodu pro maminku, jelení lůj, kočárek, deku a pak ještě dalších iks kravin, kterých vás ale fakt už ušetřím, protože stačí, že jsem masochista a všechno to dobrovolně balím, nemusím být ještě sadista a nutit to následně cizí lidi číst.
Všechno to nasádlím do auta, uspořádám a poskládám, vyzvednu tchyni a jedem. Na parkovišti u koupálka následuje akce opačného typu: vše úspěšně z auta vyndat, obložit kočárek, kluky za ruku, holku do kočárku, čepice na hlavy a vyrážíme. Pod mými lehkými letními šaty se začíná spolehlivě rýsovat obří prádlo, pot ze mě jen teče.
Na koupálku probíhá vše zdárně (srdceryvné záchvaty typu „chci na tobogán“ či „nechci z vody“ nekomentuji), když tu ke mně náhle přistoupí uniformovaný příslušník.
„Paní, nepřijela jste náhodou oktávkou?“
„Jo, no to jo...“
„A není tohle vaše SPZ?“ ukazuje mi počmáraný papírek.
„Jo jo, to je moje auto...“ obcházejí mne mrákoty, co se stalo.
„No tak jste nechala otevřené dveře...“ Policista má očividnou radost, že hříšníka načapal téměř při činu.
„To vy takhle kontrolujete, jestli lidi zamkli svoje auta, jo? To je od vás hezký...“ jsem mile překvapena aktivitou naší policie.
„No úplně to zas až tak nekontrolujeme, ale máte auto otevřené dokořán, a to hned dvoje dveře. Toho nejde si nevšimnout.“
Načež mi policista vysvětlí, že jsem v autě nechala mobil a spoustu jiných věcí.
„A jak jste mě našel?“ nechápu – koupaliště je přeplněné lidmi, dětmi a vládne zde všeobecný chaos.
„No, kouknu na mobil, červený s kytičkama, trochu upatlaný, řekl jsem si, to je nějaká maminka. V autě tři autosedačky. To jsem šel najisto, jiný takový člověk s tolika dětmi tu fakt není...“ (a to ještě netušil to o tom břichu :-) )...
Vše jsem ještě zdárně završila otázkou á la matka na mateřské: „A ten mobil tam byl, nikdo ho neukradl?“
„No paní kdyby ho někdo ukradl, tak bych si asi nevšiml, že je červený s kytičkama, nemyslíte?“ mrkne na mne policista, ujistí mne, že ode mě žádnou pokutu rozhodně nechce a že auto důkladně zalígroval, já si utřu zpocené čelo a ... a na letošek pořizuju bazén, tohle je fakt už nad moje síly.
