A už jsme v hrsti Ďáblova oka.

Před lety do našeho domu uhodil blesk. Vyprávění o tom, jak jsme pojišťovně dokazovali, že udeřil do osmi předmětů najednou, je možná také dobrá historka pro blog, ale dnes to bude o něčem jiném.

Osm předmětů, do kterých do všech najednou udeřil blesk, jsme postupně zanesli do opravy a nechali si vystavit potvrzení. Garážová elektrická vrata (ta jsme tedy nikam nenosili), tiskárnu, počítač, rychlovarnou konvici, satelit, televizi a další.

(k té historce s pojišťovnou se asi nedostanu, proto si neodpustím poznámku o tom, že člověk, co investuje patnáct tisíc do krámu na střeše, ze kterého ani nemůže mít radost, by si měl dát pozor, aby na té střeše nebyl ještě nějaký vyšší předmět jako třeba anténa od televize. Protože v takovém případě pozbývá ten krám za patnáct tisíc svou zamýšlenou funkci. Tu přebírá výše uvedená anténa či podobné střešní zařízení, zcela zbytečné a vyčnívající vysoko nad okolní krajinu. Jak se ostatně stalo i v našem případě).

Důsledkem oné neblahé události bylo, že jsme byli chvíli bez garážových vrat. Tiskárny, počítače, konvice, satelitu a dokonce i televize. A dalšího.

V případě televize se kupodivu ukázalo, že šlo o změnu k lepšímu. Chvilku nám chyběla. Pak jsme stolek odnesli na půdu. Pak jsme si koupili lepší internet. Pak jsme si zvykli, trávit čas společně před spaním čtením a když už nám to čučení výslovně začlo chybět, zapnuli jsme si jednoduše v postýlce notebook.

Dvanáct let.

Dvanáct let, kdy byl člověk za frajera. „Televizi my nemáme,“ sebevědomě se usmívám a pozoruji zdvižená obočí kolem sebe. Skromně zodpovím položené otázky a připadám si cool.

Střih.

V týdnu jsme toho macka dovalili.

V úterý jsem se nenápadně zeptala manžela, jestli mu televize nechybí a jestli bychom psychicky zvládli mít v obýváku Ďáblovo oko. Pojmem „psychicky zvládli“ myslím, zda bychom ji dokázali někdy taky vypnout.

Manžel se zamyslí a poslepu sáhne po notebooku, co leží vedle postele. www.prohralijsmeakupujemedablovooko.cz.

Večer je televize objednána.

Druhý den si ji jedem vyzvednout do (trošku vzdálené) kamenné prodejny.

Ukáže se, že den, kdy jsme televizi objednali, byl dnem historicky nejvyšší cenové nabídky. Přes internet za 19.999,-, na prodejně za 18.499,- a milí zákazníci netlačte se, cena dále klesá. Platební kartu máme oba, manžel se ale plateb kartou bojí (manažer :-D), takže jsem to já, kdo by ji měl vytasit.

Nevytasím.

„Nenechám se okrást o patnáct set!“ cedím důrazně mezi zuby a bělmem šlehám po prodejně, abych se ujistila, že se v okolí vyskytuje někdo, kdo výši ceny může ovlivnit. Vyskytuje, ale neslyší. Slyší, ale nereaguje. Reaguje, ale jinak než čekám – vysílá otrávené pohledy směrem k pohledné prodavačce za regálem se sluchátky. Nezbývá než daného gentlemana v šedém plášti s modrou výšivkou cíleně oslovit.

Cestou k šedému plášti a modré výšivce se s manželem stihnem výstavně pohádat.

„Kašli na to! Jsme to za tu cenu objednali, i tak je to dobrý!“

„Jsem blbá nebo co? Tak to tu maj za osmnáct a půl, co bych platila dvacet?“ (má spořivá babička ze záhrobí zdvihá vítězně dva vztyčené palce).

Ani jeden neudrží hlasitost na uzdě, já přidávám jízlivé komentáře typu „No jo oni vědí, jak zákazníkům udělat radost“.

Dohadujeme se s prodavačem a mezitím řešíme starosti našich čtyř dětí.

„A proč nemůžu mít bezdátový sluchátka jako všichni ve třídě?“

„Mami rozměníš mi na automat se žvejkou?“

„Mami můžu naproti do Dráčika?“

„Mami a proč jemu koupíš sluchátka a mně néééé?“

Peripetie zkrátím (včetně parkování LPG auta načerno v podzemním parkovišti, abychom se s tou krávou nemuseli vláčet příliš daleko). Kráva je doma. Stojí na stolku. Chvilku. Pak se manžel rozhodne, že ji pověsí na zeď a pokusí se schovat kabel za zeď. „Za zeď“, říká významně a vzpomíná, jak kdysi plesnivějící a nerovnou cihlovou zeď našeho prastarého domu obložil Ytongy a mezi nimi a cihlami je pořád ta spásná skulina, kudy se dá vést kabel směrem k zásuvce.

Vše se pečlivě vyměří (blbě, jak se později ukáže). Já poslušně donesu vysavač, abych andělu zkázy, co vrtá do naší nově namalované zdi odsála sutiny přímo od chřtánu. Ďundírka je vykonána. Tedy ďundírka…. Na obývákovou zeď slušná jeskyně, dobře 50 x 50 mm. Dole u zásuvky další. 50 x 50.

Do horní škvírky strkáme kabel, který vtipně pod televizní skříňkou zase vytáhneme a zasuneme do blízké zásuvky. Tak zní teorie.

Praxe se následně stupňuje ve dvou krocích:

1/ Kabel jde nahoře zastrčit, i když jeho mírný odpor napovídá, že se o něco zasekl a zřejmě se někde roluje a k zásuvce nepostupuje.

2/ Když se ukáže, že se kabel dole u zásuvky neukázal, provede se následně pokus kabel zasunout znovu. Nejen že to nejde. Dojde dokonce k tomu, že se kabel kdesi za zdí zasekne a nejde tam ani zpátky. („Do prrrr….!!!! To mi ještě chybělo!“, hřímá nosný sloup naší rodiny a elektrikář v jedné osobě a zlostně škube kabelem, co mu síly stačí. Marně).

Cílem se již nestává zapojit televizi.

Cílem již není ani prostrčit někudy nelogicky kabel.

Cílem již dokonce není vyprostit kabel ze sevření Ytongu.

Cílem je, a následující minuty jsou toho svědkem, zdemolovat celou nově vybílenou obývákovou zeď a dokázat tomu škodolibému démonovi, kdo je tady pánem. Kdo si prosadí svou. Kdo se posadí pod Ďáblovo oko, a to ještě dneska.

Vrtačka vrtá, vysavač odsává, televize se krčí v rohu a doufá, že to pro ni dopadne dobře. (Vysavač vykáže poslušnost, je plný sáček, vysavač je nový a neví, že se musí koupit sáčky do rezervy. Manželka pána světa poctivě vyprazdňuje prázdný sáček dvoucentimetrovou škvírkou do odpadkového koše, aby se mohl znovu použít, zatímco Pán Světa vrtá a vrtá do sněhobílé obývákové zdi).

Podaří se.

V domácnosti po těch letech již nemáme žádný přebytečný televizní stolek. Vybíráme kus nábytku, co zakryje ty nehorázné otvory ve zdi.

Věšíme televizi. Usedáme před ni. A začíná náš život pod ďáblovým okem. Osud se snažil nám v tom zabránit, ale prosadili jsme svou. Jsme dobří.