Minulé pondělí vyšel v New York Times článek zabývající se bratry Mašíny
http://www.nytimes.com/2008/06/02/world/europe/02czech.html?_r=1&scp=1&sq=masin&st=nyt&oref=slogin
Nemyslím si, že je nutné se zabývat podrobnostmi celého příběhu ale zarazilo mě, že téměř polovina národa považuje bratry za zločince a vrahy.
Kdykoliv se však někdo ozve že by to mohlo být jinak , je považován za příznivce teroristů či snad něco daleko horšího.
http://nutil.blog.idnes.cz/c/38114/O-bratrech-Masinech-starsi.html
Není tedy divu, když se v New York Times dozvím od Erika Taberyho, historika a novinaře, že v roce 1938 a poté 1948 (a já dodávám 1968) se český národ vzdal bez jediného výstřelu a téměř bez odporu. Tímto velice taktně naznačil, že jde o jistý národní rys.
Erik Tabery, a historian and journalist, noted that in 1938, Czechoslovakia was carved up by the Nazis with Western connivance — without the Czechs firing a single bullet. Then, after the Communist coup in 1948, Czechoslovak democracy perished with barely a struggle.
A jsme u toho, co vlastně chci říct − také bych asi neschválil zabití 6 policajtů, jenže já jsem nikdy nebyl na útěku v roce 1953. Utekl jsem až v roce1986 a i tenkrát bych byl „zabil“ vojáka, který ochotně natáhl spoušť a namířil samopal na mého tříletého synka, kdybych mohl a měl čím … dnes bych byl asi odsuzován stejně jako Mašínové.
Mašínové utekli, aby mohli válčit v US Army proti Rusům. Vĕřili, že válka s Rusem je nevyhnutelná.
Pamatuji se, jak z ničeho nic v sedmdesátém roce naši skautští rádcové začali povykovat, že na sebe nikdy pionýrský šatek nevezmou. Netrvalo dlouho a všichni je mĕli. Všichni až na jednoho, ale Fidel už mezi nás nikdy nesměl…
A z nás se tím přes noc stal oddíl svazáků. Bylo to pro komunisty snadné využít naši důvěru ke starým rádcům. Jenže to, v čem se přepočítali, byly základní morální principy, které nám tĕch pár let skautingu dalo.
Netrvalo dlouho a společně s dvĕma kamarády jsme odhalili podvod s teplou vodou a poplatky za byty první třídy. Napsali jsme petici a začali první protistátní podpisovou akci, aniž jsme to tušili. Co bylo na tom nejkrásnější, dělali jsme to pod hlavičkou SSM!
Už tenkrát jsme naráželi na ten klasický postoj − „Nehas co tĕ nepálí.“ a „Co když vás zavřou?“, nebo „kluci máte práci, školu, nic vám neschází...“
Během několika dnů jsme měli přes tisíc podpisů. Ale pak se začalo proslýchat, že po nás jdou a když si nás zpoza záclony vyfotil jeden bolševický aparátčik, kluci to vzdali a já zůstal sám.
Den na to jsem zvonil v pátem patře paneláku na své honbě za podpisy. Otevřeli se dveře a příjemný pán mě pozval dovnitř. V pokoji už na mě další tři čekali.
Nejsem žádný hrdina. Každý, kdo mě zná, to potvrdí, ale jak jde o spravedlnost, patřím mezi ty hloupé pitomce, co jim je jedno, jestli jejich rodina přijde o obživu , nebo něco horšího. Jdu za svým, protože pevně věřím, že krucinál někdo přece začít musí. Vím, že mezi hrdinou a pitomcem je jen malej rozdíl, a také vím, že většina Čechů mě má a bude mít za pitomce…
Tady u nás dělám to samé. Dokonce konferenční místnost, kterou používá osobní oddělení k vyšetřování vnitřních věcí má přezdívku − „Ivanova“. Bojuju hlava nehlava za své přesvědčení…a ani tady v USA se to občas nevyplatí.
Jenže krucinál někdo přece začít musí, ať už je to doma, kdy řeknete své družce, že už toho bylo dost, tchýni, aby už příště nechodila, v práci šéfovi ,aby se vám neobtěžoval říkat o přesčas nebo začít revoluci.
A tak je to i s Mašíny − nezabili přeci pro nějakou přiblblou víru ani kvůli politickému přesvědčení, zabili na utěku ke svobodě, protože nechtěli zůstat sedět s rukama v klíně. Ukázali lidem, že je i jiná cesta, a to se prostě počítá. Myslím si, že tohle je to, co se v knize života hodnotí jako plus.
