Kulturní šok jako rána do žaludku

Je pozdě, plížím se jako kojot do kurníku , všude je tma a ticho. Mám strach abych Dášu neprobudil, má toho chudák za celý den dost.

Zouvám si boty a procházím do kuchyně. Rozsvěcuji světlo a k mému překvapení za kuchyňským stolem sedí Dáša. Slzy jí kanou na rozbalený balík chleba. Pomalu ke mě zvedá ty svoje uplakané oči; " Dá se tu vůbec něco žrát?" V jejim hlase je zoufalství člověka odsouzeného na smrt...

Prohlížím si chleba a nemohu se ubránit smíchu.

"Dáší," snažím se opatrně.

"Tenhle je z bramborové mouky se skořicí a medem."

"Bože," řekla, " vždyt já tu umřu hlady." A pak se beze slova uklidila do koupelny.

Dáša je úžasně pracovitá. Do školy na angličtinu začala chodit po dvou týdnech a práci si našla sama už po třech měsících. Někdy propadne pesimismu , že se tu naší hantýrku nikdy nemůže naučit a jindy zase přijde ze školy celá štěstím bez sebe. Musím se smát , když si vzpomenu , jak jsem jí nemohl dostat za volant.

"Do toho já nejdu." Řekla tenkrát rezolutně.

"Do takové veliké krávy mě nedostaneš."

A dostal. Zvykla si a teď pro změnu nerada jezdí s druhým menším vozem. Po pár týdnech tréninku jsem jí lstí vylákal na dálnici. Když si uvědomila, kde je , zajela na krajnici, zkřížila ruce a se zarputilým pohledem tvrdohlavé školačky prohlásila to své:

"Do toho nejdu."

A zase šla, dnes jí v malém autě sotva stačím.

Na výletech je Dáša výborný navigátor a druhý šofér …

http://www.facebook.com/album.php?aid=10824&id=1676415730&l=2c48480a94

Rozumím jí a vidím v ní sám sebe před mnoha lety. Jako já ani ona neví z čeho si vybrat a když už vybere , je to většinou pro našince k nepoužití. Řekněte sami;

okurky v medu, okurky ve skořici, okurky v takovém kyselu , že vás přejde chuť. Nebo co takhle uzené naložené v medu ? Sladký česnekový chléb, ananasová slaná houska, sladká paštika a vrchol všeho sladké máslo , které je ve skutečnosti slané , ale ne zase natolik ,aby mu nemohli říkat sladké.

Vzpomínám si sám , jak jsem po příjezdu do Utica NY v prosincové zimě neustále posouval termostat na 24º kterážto moje akce vždy uhasila kotel a spustila klimatizaci...Odmítal jsem připustit, že by sofistikovaní američané neznali , co je Celsius. A už vůbec jsem nechápal , proč tolik plýtvají energijí když nastavují teplotu na 74º. Minimálně 3x týdně jsem volal na organizaci, zabalený v dekách a třesoucí se zimou. A že jsem neuměl ani slovo anglicky , museli se spokojit jen s mým prozajickým; "help," a hlasitým drkotáním zubů.

Přijeli vždycky. Zapálili kotel, termostat nastavili zpět na 74° a začali mi vysvětlovat něco , z čeho jsem pochopil jen slova "nou" a "Farenheit" a pak už nic.

Byly to těžké chvíle, ale nelituji toho...Stejně jako Dáša nebude litovat, jenže to ona ještě neví.

Držím jí palce...