Neobvyklá sešlost

Napadlo vás už někdy, kdo vlastně neslaví Vánoce a proč? Možná by se vyplatilo udělat si takový malý soukromý výzkum. Určitě bychom si při něm ledacos uvědomili.

Ta schůzka se konala na Štědrý večer. Její účastníci se vzájemně vůbec neznali, jediné, co je spojovalo, byl fakt, že z nejrůznějších důvodů neslaví Vánoce. Oznámení o konání celé akce viselo od začátku prosince na netu, na všech nárožích a zastávkách po celém městě a jeho okolí. Nikdo z účastníků posezení nevěděl, co se za ním skrývá. Nepřinesli si tedy s sebou vůbec nic. Žádné dárky, pohoštění. Prostě nic.
Dorazili do přízemní místnosti, patrně nějaké klubovny nebo učebny. Stoly a židle kolem nich byly uspořádány do tvaru písmene U. V čele místnosti byl stolek , na němž bylo možné si uvařit čaj nebo kávu a džbán s vodou, v níž plavala kolečka citrusových plodů a několik sklenic. Na talířcích na stole byly sladké i slané sušenky a keksy, nakrájená jablka a ořechy. Tiše tu hrál jazz a voněla čerstvě umletá káva.
Podíval se po shromážděných. Když tuhle akci vymýšlel, netušil vůbec, do čeho se vlastně pouští a jak to celé dopadne. Možná se sejdou jen samí nešťastníci a všeobecná nálada bude na bodu mrazu. Většinou tu byli starší lidé, ale některým ještě možná nebylo ani dvacet. Pěkně různorodá sešlost.
„Dobrý den, jmenuji se David Šalamoun a neslavím Vánoce. Ne snad, že by mi v tom bránily nějaké náboženské nebo jiné důvody. Prostě jsem se rozhodl, že se v tomto bodě hodlám lišit od většiny lidí, kteří mluví o svátcích klidu a pohody a přitom se ve skutečnosti stresují sháněním dárků, horečným nakupováním, vařením a pečením či uklízením. Byl jsem zvědavý, jestli jsem sám takový exot nebo je nás víc. A vidím, že se nás sešlo...“ Přimhouřil oči a počítal. „Osmnáct. Osmnáct jedinců, kteří mají nejrůznější důvody k tomu, aby Vánoce neslavili. Chcete se nám všem představit nebo prostě něco o sobě sdělit? Možná bych vás poprosil o důvod, který vás sem do téhle místnosti přivedl.“ Přejel pohledem po shromážděných: Starší manželský pár, několik lidí v důchodovém věku, jedna starší paní přišla dokonce s vnučkou, dva osamělí muži přes čtyřicet, tři mladíci a dvě slečny v punkerském oblečení, kterým možná nebylo ani těch dvacet. Začali pankáči a pankerky. Jejich programem bylo bouřit se proti konvencím, které v jejich očích nedávaly smysl. Provokovala je komerce a kýč, kterého jsou Vánoce z jejich pohledu plné. Navíc nesnášeli, pokud se jim vnucovala jakákoli nálada, i kdyby to ta vánoční měla být.
Za svoji babičku promluvila její vnučka, která ji sem přivedla. Babičce na Vánoce před několika lety zemřel po dlouhé a těžké nemoci dědeček. Stará paní se nemohla srovnat se vzpomínkami na tuhle událost, kterou měla s Vánoci spojenou. Její vnučka jí slíbila, že Vánoce oslaví s ní, ale potom si všimla na internetu pozvánky a vzala babičku do společnosti jiných lidí, aby nezůstala doma s tíživými myšlenkami. Vnučka sama se rozešla s přítelem a s rodiči si právě moc nerozuměla, takže to pro ni nebyla takřka žádná oběť. 
Starší manželé patřili k církvi, která neměla tyto svátky ve svém programu, takže to byl pro ně normální všední večer, který se rozhodli vyplnit neobvyklou akcí. 
Lidé v důchodovém věku by trávili osamělý večer u televize, a tak se rozhodli využít nabídky a strávit jej jinak. 
Jeden pán kolem čtyřiceti žil dosud se svojí maminkou, která před půl rokem zemřela a on by zůstal doma sám, druhý se právě rozvedl a žena mu svěří děti až na Silvestra a Nový rok, kdy chce jet na hory se svým novým přítelem.
David poděkoval všem za otevřenost. Potom jim rozdal papírky a tužky a poprosil je, aby na papírek napsali svoje největší přání. Nemusí být vánoční, prostě jen věc, po které poslední dobou intenzivně touží. Pak poslal kolem stolu klobouk a všichni do něj vkládali papírky se svými přáními. David napsal také to svoje. Pak poprosil vnučku staré paní, zda by nepřečetla, co lidé anonymně do klobouku vkládali.
 Svoboda. To by odpovídalo pankerům, pomyslel si David.
 Souznění, objevilo se několikrát. Porozumění. Zdraví. Klid, mír, harmonie. Láska.
David pokryl stůl, kolem nějž všichni seděli, balícím papírem a po něm sestavil z papírků s napsanými přáními jakousi cestičku. Pak vyzval přítomné, aby si vzali nachystané pastelky a na balící papír namalovali společný obraz krajiny kolem takové cesty. Někteří chvíli s tvořením otáleli, jiní se kreslením evidentně dobře bavili. Nakonec vzniklo zajímavé dílo. Divoké barvy mladých pankerů s roztřesenými a nejistými obrazy staších lidí, kteří berou tužku do ruky jen zřídka, aby vyplnili křížovku nebo si zapsali, co mají dnes nakoupit. Potom David papírky s přáními vzal a vyzval přítomné, aby si jakýkoli z nich vybrali a darovali je někomu z přítomných. Komukoliv. Bylo příjemné vidět úsměv na tvářích „obdarovaných“.
Namalovanou krajinu vystavili všichni společně na stěnu místnosti.
Nakonec David přinesl fotografie krajiny a nechal každého z přítomných si vybrat tu, která je mu nejbližší, kterou by si rád třeba někde vystavil. Většina přítomných úplně spontánně sdělovala důvody, proč si vybírají právě tuhle fotku a žádnou jinou. Nakonec si v malých skupinkách všichni příjemně popovídali a David jim musel slíbil, že se za rok zase sejdou. Aby opět společně neoslavili Vánoce.