Když se zblázní hodiny

Už jste si toho taky všimli? Hodiny jsou symbolem naší volby, našeho směřování v čase nám vyměřeném. Mám dojem, že to platí hlavně pro ty klasické, s ručičkami. Jakmile se pokazí, měli bychom se nad sebou zamyslet. 

Bylo jí skoro čtyřicet a právě rázně rozetnula svoje karambolické manželství. Teď tu sedí v restauraci v cizím městě s člověkem, o kterém toho vlastně moc neví. V tom městě a s tím člověkem hodlá začít znovu od úplného začátku. Na ruce má hodinky od svého bývalého tchána. Bůhví, proč si je s sebou vzala, když utíkala a balila si svoje evakuační zavazadlo. Už pár let totiž nešly.

Její společník něco říká, ale ona ho příliš nevnímá. Je zaujatá svými problémy. Moc potřebuje si to sama v sobě probrat. Jak mu jenom taktně naznačit, že by potřebovala chvilku o samotě? Napadá ji jediné řešení. S omluvou se zvedá a odchází na záchod.

U vedlejšího stolu sedí dvojice s velkým černým psem. Právě když kolem jejich stolu prochází, vyřítí se na ni s basovým štěkotem. To už je na ni příliš. Vykřikne leknutím a z očí jí vytrysknou slzy. Majitel psa se omlouvá a svého svěřence v mžiku krotí, jí to ale už není nic platné. Stavidla jsou naplno otevřena a proud už nejde zastavit. Utíká směrem k oné místnosti, tam se zamyká a dává svým emocím volný průchod. Než se uklidní a obnoví svůj zdecimovaný mejkap, uplyne notná chvíle.

Vrací se zpátky ke stolu. Její společník ji starostlivě pozoruje.

"Dobrý? Jsi OK?"

Přikyvuje.

"Raději půjdeme, ano? Už jsem zaplatil."

Odevzdaně vstává a nechává si pomoci do kabátu. Přitom sklouzne pohledem na nefunkční náramkové hodinky na svojí ruce a vytřeští na ně oči. 

"Ony jdou! Jdou, chápeš to? Dobrých pět let nešly a prý se už nedají opravit, povídal hodinář. A najednou se rozešly. Samy od sebe!"

Odcházejí. Jejich následné společné soužití trvalo spokojených a klidných dvacet let. Po celou tu dobu byly náramkové hodinky funkční, pokud je někdo nezapomněl natáhnout.

V jedné vesnici halasně odbíjely na starobylé radniční věži historické hodiny. S neúprosnou pravidelností oznamovaly místním aktuální čas. Ve dne i v noci. Každou čtvrthodinu. Pak se začaly zpožďovat. Pan starosta každý pátek večer cestou z hospody domů vylezl na radniční věž a jejich ručičky nastavil podle svého mobilu. Věděl, že konzumaci nesmí přehnat, aby byl náročného výstupu a sestupu z věže schopen bez úrazu. Byli spolu sehraní, pan starosta i hodiny. I s tím zpožďováním v čase. Místní brblali, že by to chtělo změnu.

Pak byly volby. V obci se utvořila parta mladých nadšenců, kteří se rozhodli vzít běh obecních událostí do vlastních rukou. A místní jim dali svoji důvěru. Mladí se toho ujali zodpovědně. Utvořili tým, rozdělili si kompetence, což je sympatičtější slovo než funkce a dali se do práce. Hodlali se o všem společně radit, spolupracovat. Jen do starostování se nikomu z nich zpočátku nechtělo. Po nedlouhém váhání a přemlouvání se toho ujal dejme tomu Cyril. S rozdělováním kompetencí moc zkušeností neměl, se starostováním vůbec žádné. Bývalý starosta Cyrilovi předal veškerou dokumentaci, klíče od všech obecních dveří a taky názorný návod, jak zacházet s hodinami. Vděčný Cyril s ním sepsal smlouvu o poradenství ve vedení obce honorovanou určitou částkou. Na svoje parťáky, vítěze obecních voleb, kteří jej ke starostování přemluvili, Cyril tak nějak zapomněl. Nic jim nevysvětloval, o ničem je neinformoval. Přerušil s nimi veškeré kontakty. Úplně se od nich odřízl.

Radniční hodiny se najednou zbláznily. Začaly se zběsile předcházet a nikdo to neuměl srovnat. Ani bývalý starosta ne. 

Situace v obci se začala vyostřovat. Bývalí kámoši se s Cyrilem pokoušeli domlouvat. Nejdřív všichni najednou, pak každý zvlášť. Všechno bylo marné. Nakonec se svým voličům za situaci omluvili a informovali je, že ač neradi, budou muset dál pokračovat v plnění svých předvolebních slibů bez podpory nového starosty, což půjde obtížně. Sympatické na tom všem bylo, že zůstali i při tom všem fajn partou a byli připraveni začít plnit to, co slíbili, až se situace srovná. Obyvatelé obce byli rozčarovaní a dezorientovaní.

Cyril začal jednat. Odstavil svoje bývalé kamarády od jakýchkoli informací o správě obce, uzavřel se ve svém hradu jménem obecní úřad a tam se pokoušel všechno zvládnout sám s poradami bývalého starosty, kterého původně většina voličů ve vedení obce nechtěla. Zmatené situaci místní pramálo rozuměli, o to víc ji rozebírali v hospodě u piva, kde je , jak je známo, každý na slovo vzatým odborníkem. Nakonec svoji nevoli obrátili proti mladým. Rozpoutala se žabomyší válka plná útoků a pomluv.

A hodiny na radniční věži? Ty toho začaly mít právě dost. Zastavily se úplně. Jejich ručičky zůstaly v poloze dvanáct hodin nula minut. Dokud se nenajde hloupý Honza se zdravým selským rozumem, který místní obyvatele zase sjednotí a nasměruje nějakým pozitivním směrem, bude v téhle obci nadále trvat hodina dvanáctá.

Pokud by se v tom náhodou někdo poznal, ať si to, prosím, nebere osobně. Hodiny přece takto personifikovat nelze.