Bestie přichází v deváté kapitole. Matěj Mlynář si připadá, že selhal na plné čáře. Ale přichází pomoc...
Bestie přichází v deváté kapitole. Matěj Mlynář si připadá, že selhal na plné čáře. Ale přichází pomoc... přečtete si, co dělo před romány Bez duše, Zavátá sněhem a V temnotách.
Přečtete si
Prolog
První kapitoluDruhou kapitolu Třetí kapitolu Čtvrtou kapitoluPátou kapitolu Šestou kapitoluSedmou kapitolu
Osmou kapitolu
Připadal jsem si, jako kdyby mi někdo vrazil facku nebo mě polil studenou vodou. Hrál jsem si na detektiva, myslel jsem si, že to zvládnu. Jenže se ukázalo, že jsem si ukousl moc velkej bochník chleba. Jak jsem mohl být tak naivní a myslet si, že na něco přijdu a že Rosťovi pomůžu?
Jenže když jsem nad tím tak přemýšlel, nepřišel jsem opravdu na něco? Zas a znova jsem se vracel k tomu zpackanýmu zátahu na Žita. Víc a víc jsem docházel k tomu, že ten hajzl s tím má něco společnýho. Proč by jinak utíkal? Jenže z toho pak logicky vyplývalo, že jsem to podělal. Dvojnásobně. Nejenže mi utekl, ale navíc jsem mu prozradil, že hledám Rosťu. A asi se tak moc podělal strachy, že kluka zhasnul, aby nemohl mluvit. Bylo to jasný jako facka.
Měl jsem jedinou možnost. Musel jsem ten drobek, co jsem věděl, naservírovat na stříbrným podnosu vyšetřovateli, co měl ten případ na starosti. Respektive vyšetřovatelce. Když jsem se dneska stavoval na baráku, získal jsem informaci, že ten případ vyšetřuje poručík Melicharová. Což byla nějaká posila, která sem doputovala z Budějovic, protože místní moc mordy vyšetřovat neuměly.
Na baráku jsem ji ale nezastihl a v telefonním seznamu taky nebyla. Rozhodl jsem se, že si náš rozhovor schovám na strýčka příhodu zamířil jsem k Hrdličkový, abych jí vyjádřil upřímnou soustrast.
Otevřel mi její přítel.
Když mě uviděl, došlo mi, že nebyl úplně nejlepší nápad sem chodit.
„Co tady chcete?“
„Můžu mluvit s paní…“
„Ne! Co si vůbec myslíte, přijít sem…“
Ke dveřím se procpala Hrdličková. „Ty hajzle, ty hnusnej hajzle,“ začala mi bušit do hrudi a z očí se jí hrnuly slzy.
Její přítel se jí snažil krotit.
„Snažil jsem se vám pomoct…“
„Já vám věřila a můj chlapeček je teď mrtvej… mrtvej! Viděl jste ho? Viděl jste v jakým stavu byl?“
„Ne.“
„Jasně že ne. Vy totiž žádnej podělanej kriminalista nejste. Akorát šlapete chodník a sbíráte ze země ožraly! Kdybyste byl fízl, tak víte, co se mu stalo. Víte, že mu někdo rozmlátil hlavu jako skořápku!“
„Je mi to…“
Nestačil jsem to doříct, protože mi v následující chvíli zabouchli dveře před nosem.
///
Vešel jsem do Šmejkárny.
Hrách tu nebyl.
Byl jsem rád.
Nepotřeboval jsem, aby mi on vyčetl, že jsem během pár dnů podělal další věc.
Posadil jsem se na jeho místo.
Se sundaváním bundy jsem se neobtěžoval.
Seděl jsem tam, připadal jsem si, jako kdyby mi někdo záda obtěžkal pytli s kamením. Myšlenky se mi hlavy honily jako komáři za horkýho léta.
Podělal jsem to.
Podělal jsem, co jsem mohl.
Přišel jsem o práci a teď mojí vinou umřel malej kluk. Jenom kvůli tomu, že jsem nebyl dostatečně rychlej a nedokázal jsem udržet pod krkem jednoho drbana.
Bylo mi na blití.
Bylo mi na blití ze mě samotnýho.
Servírka se ke mně pomalým krokem doploužila.
Asi jsem se chvíli netvářil na to, že bych jí při první příležitosti ukousl hlavu, kdyby na mě promluvila.
„Dáte si něco?“ zeptala se.
„Jo,“ přikývl jsem.
„Colu jako vždycky?“
„Něco, co mě oddělá,“ poručil jsem si.
„Jste si jistej?“
„Jo,“ vydechl jsem. Potřeboval jsem to. Potřeboval jsem na chvíli vypadnout z týhle reality. Prostě se vypnout a na chvíli na všechno zapomenout.
Položila přede mě půlitr kozla a panáka něčeho průsvitného.
„Co to je?“
„Něco, co vás oddělá.“
Panáka jsem vypil na ex. Nevnímal jsem chuť. Nevnímal jsem vůni. Prostě jsem to vypil a objednal si další. A mezitím to prolejval pivem.
Potřeboval jsem to.
A bylo mi úplně jedno, že za pár hodin mě asi bude bolet hlava a vyhodím všechno, co jsem dneska snědl.
Teď jsem hlavně chtěl pryč z týhle hnusný reality, kde umírají děti.
///
Něčí facka mě udeřila do obličeje.
„Ty vole, ty vypadáš,“ slyšel jsem vzápětí.
Otevřel jsem oči.
Nade mnou se skláněl zachmuřenej Hrách ve společnosti mladý blondýny v kožený bundě.
„Tak ty prej nechlastáš,“ sykl nasupeně.
„Co se to?“ pohnul jsem hlavou. A ukázalo se, že to byla chyba. V hlavě mi začalo bodat možná tisíce hřebíků. Žaludek byl jako před explozí.
„Tak to je on?“ zeptala se blondýna po jeho boku.
„Jo, to je on. Nebo spíš jeho zlý dvojče.“
„Myslela jsem si, že je starší.“
„Já zase, že je o něco chytřejší.“
„Hele,“ zkusil jsem se ohradit.
Zbytečně.
Žaludek zaprotestoval.
Zvedl jsem se.
Ale ukázalo se, že cestu na záchod opravdu nezrealizuju.
Pozvracel jsem se těsně před Hráchův doprovod.
Ať to byl kdokoliv, dobrej první dojem jsem určitě neudělal.
