Živá voda v Ostravě: Deep Purple

Nevím, čím to je, ale tato hardrocková legenda podá v Ostravě vždy výkon, jako by je někdo polil živou vodou. Pro posluchače je pak živou vodou proud neutuchajícího gejzíru hardrockových nápadů.

V sobotu 2. května 2009 byla v Ostravě znovu po dvou a půl letech příležitost slyšet na vlastní uši britskou legendu klasického tvrdého rocku - Deep Purple. Ten předchozí koncert v roce 2006 u příležitosti propagace alba „Rapture of the deep" byl vrcholným zážitkem s nevšedními výkony všech geniálních hudebníků. Kvalita jejich vystoupení bývá díky jejich umění a profesionalitě neoddiskutovatelná, ale zdá se, že v Ostravě přidávají vždy ještě kousek navíc. Oni se baví hudbou vždycky, ale Ostrava na ně působí jako živá voda.

Je třeba si uvědomit, že skupina už je ve 41. roce své existence. O jubilejním koncertu, který jsem navštívil v Německu, jsem psal zde. Proto nebudu znovu opakovat notoricky známou historii kapely. Po odchodu nejstaršího člena, klávesisty Jona Lorda (1941) hrají v dnešní sestavě už šestý rok: Ian Gillan (1945) - zpěv, Steve Morse (1954) -  sólová kytara, Roger Glover (1945) - basová kytara, Don Airey (1948) - varhany a Ian Paice (1948) - bicí, jediný ze zakládajících členů. Z legendární klasické sestavy Mark 2 ještě zůstali Gillan, Glover a právě Paice. „Noví" hudebníci - a zejména Morse - si však nezadají se svými předchůdci, avšak zároveň hrají s pokorou k odkazu zakladatelů charakteristické tváře skupiny.

Však také mnoho ze skladeb hraných živě pochází až z hluboké rockové historie. Skladby, které v Ostravě zazněly, dělilo od sebe až 37 let. Vzhledem k improvizačnímu umění hudebníků však tento časový odstup nebyl vůbec zřejmý. Ačkoliv kompozice tohoto koncertu se příliš nelišila od posledního koncertu v Ostravě nebo ode mnou popisovaného koncertu ve Stuttgartu, návštěvníci se vždy mohou těšit na nový zážitek, protože pokaždé se na místě zrodí improvizace podle kouzla okamžiku.

Notoricky známé skladby, od úvodní Highway Star (1973) až po závěrečnou Smoke on the water (1973) a v přídavku Hush (1968) a Black Night (1970), tak jsou vždy obohaceny nějakou improvizací nebo sólem. Právě elán, s jakým Deep Purple vtrhli na pódium už s úvodní skladbou, byl nevídaný. Žádná hluchá místa, rozehrávání nebo drobné chyby, ale okamžitý profesionální a entuziastický nástup s fantastickým zvukem.

Všichni hudebníci se představili také sólově, a to včetně Glovera na basovou kytaru. Totéž předvedl Morse ve variacích na skladby Contact lost (2003) a The well dressed guitar (2001). Airey na varhany ohromil účastníky kromě jiného preludiem na téma Vltavy, které ukončil motivem na písničku Okolo Frýdku cestička.

Střed koncertu patřil skladbám Sometimes I feel like screaming (1996) a The battle rages on (1993). Závěrečný nástup zahájil legendární hit Perfect Strangers (1984), který uvedl posluchače do obvyklého tranzu. Nechyběly ani novější skladby Things I never said (2005), Wrong Man (2005) a niterná Rapture of the deep (2005).

Nejenže výkony všech hudebníků byly profesionální, ale na diváky se přenesla i jejich spontánní radost ze hry. Měnili místa na pódiu, chytali se se zpěvákem kolem ramen, společně zpívali refrény, občas je Gillan za výkon poplácal po zádech. Když nezpíval, hrál na tamburínu. Ze všech vyzařovala pohoda.

Na druhé straně se neuchylovali k žádným laciným efektům, nikdo se třeba na efekt nepřevlékal. I když měli dvě obrazovky a světelný doprovod, v hlavní roli byla hudba. Předvedli se jako rockeři v džínách a tričku, Gillan byl opět bos a Glovera už ani neznáme bez pirátského šátku. Jsou to projevem sympaťáci.

Když vezmeme v úvahu věk a to, že absolvují šňůru (Wroclav, Ostrava, Bratislava, Praha) co den, to koncert, bylo nasazení neuvěřitelné. Deep Purple je vůbec kapela, která velmi často jezdívá po celém světě. Koncerty je nabíjejí energií. Pak zvládají svá vystoupení bez přestávek a hluchých míst.

Zastavil bych se ještě u Gillana, ústřední postavy skupiny. Tento kdysi udělaný chlap byl extrémně štíhlý, jak jsem ho znal již ze Stuttgartu. Zdálo se mi dokonce, že byl i stejně oblečen; v kostýmech zřejmě smysl svých koncertů nikdo z Deep Purple nespatřuje. Už samozřejmě nezpívá jako ve dvaceti. Je ke svému hlasu šetrnější a nevříská už furiantsky mezi skladbami. Výšky, které stále zvládá, si šetří pouze do nezbytných míst.

Ale neřekl bych, při takovém výkonu, jaký podal v Ostravě, že by to bylo na újmu uměleckého zážitku. O to více vyniklo jeho nenapodobitelné frázování a elektrizující napětí v hlase. Dá se říci, že našel novou dimenzi svého projevu a přitom zůstal oním starým rockerem. A nic na tom nemění ani fakt, že má už 64 let. Je třeba dodat, že byl zřejmě nachlazen nebo měl sennou rýmu, protože mezi nástupy bylo vidět, že řeší tyto problémy, aniž by to však z poslechu bylo patrné. Prostě profík a geniální umělec takového formátu, jakých mnoho hard rock nemá.

Chtěl bych věřit, že Deep Purple jsou nezničitelní. Hudební nesmrtelnost si však už zajistili. Ale přál bych si zažít ještě nějaký koncert, kdy běhá po zádech mráz a tetelí se v těle každá žilka. Sdíleli to se mnou i mí dva synové (21, 14). Dnes závidím Pražanům a přeji všem, aby podali ostravský výkon - s živou vodou bez kouře a ohněm v srdci.

Setlist, celkem asi 95 min.*): Highway Star, Things I Never Said, Wrong Man, Strange Kind Of Woman, Rapture Of The Deep, Fireball, Contact Lost (Morse Solo), Sometimes I Feel Like Screaming, Well Dressed Guitar, Airey Solo (+Vltava), Wring That Neck, The Battle Rages On, Perfect Strangers, Space Truckin´, Smoke On The Water --- Hush (+ Glover Solo), Black Night (+ Paice Solo)

*) Na chybu v původním textu mě v diskusi upozornil DrMax7. Děkuji.