Soud nesmí mít právo odepřít přirozená práva biologického otce

Žádné paragrafy nemohou legitimizovat – možná i legální – odmítnutí rodičovských práv biologického otce. A to ani pod záminkou údajné ochrany zájmů dítěte.

Je docela mediálně známa kauza osmnáctiletého Ondřeje Rédy, jemuž soudy pravomocně odmítly nejen uplatnění jeho otcovských práv, ale dokonce i to, aby mohl své otcovství prokázat.

Před třemi lety měl Ondřej pohlavní styk s tehdy nezletilou čtrnáctiletou přítelkyní. Ta otěhotněla a narodila se jí dcera. V součinnosti se svou matkou však věc zaonačily tak, že mladíkovi řekly, že se dítě narodilo mrtvé, a ve skutečnosti daly dceru k adopci. Ondřej se dozvěděl, že dcera žije, až po třech měsících. Hned začal usilovat o svěření do své péče.

Soudy rozhodly formálně, a to tím způsobem, že v rodném listu už dítě otce zapsaného má, a basta! A tak práva adoptivního otce převážila práva otce biologického. Tomu byly odepřeny jako irelevantní i testy DNA.

Ale tady jde kromě neopominutelných práv otce i o práva dítěte. To má přirozené právo na výchovu biologickým rodičem, pokud ten má zájem o ně pečovat a starat se. Dítě má sice podle protistrany právo znát své biologické rodiče, ale podle tohoto výkladu až poté, co o to samo projeví zájem. Do té doby je podle soudu jednou zapsané rodičovství nevratné.

Kdo však vrátí dítěti péči biologického otce, který se na ní nesmí ani podílet? Kdo vynahradí biologickému otci to, že mu nějaké lidské zákony upřely právo strat se o vlastní dítě? Musí to být neskutečný, neodůvodnitelný a nezhojitelný stres. Kdo má právo udělit otci „trest“ za zájem o naplnění přirozené zodpovědnosti?

Krev není voda! I když chápu, že adoptivní rodiče do vztahu už investovali, pokud by soud rozhodl rychle, dalo se pochybení biologické matky ještě napravit. Čas tady hraje proti spravedlnosti. A tento nepřirozený status quo nemůže být v zájmu nikoho.

Nikdo nemůže vyloučit, že by dcera mohla později svým adoptivním rodičům vyčítat, že ji zbavili biologického otce v době, kdy ho mohla nejvíce potřebovat. A nejen otce, ale i biologické prarodiče. Tady se totiž „pštrosí politika“ strkání hlavy do paragrafů nemůže vyplatit.

Dítě je zatím bezbranné a nikdo neví, co by si přálo. V této věci rodičovské lásky nejsou podstatné ani majetkové či sociální poměry. Vzpírat se přírodním zákonitostem je vždy škodlivým projevem arogance člověka.

A tady se dostáváme k reliktům práva, jaká se zachovala ze socialismu. Ten nadřazoval matku rodičovským právům otce, protože jakž takž respektoval mateřskou úlohu v rodině. Otec tak dodnes nemůže mluvit ani do interrupce, k níž nejsou zdravotní důvody, i kdyby s ní nesouhlasil a chtěl se o dítě postarat sám. A naopak, pokud jej jednou uvede matka jako otce a dodatečně se zjistí, že nebyl biologickým otcem, stále mu zůstává vyživovací povinnost.

Tyto zvyklosti mají neblahý vliv i na praxi, jakou soudy aplikují ve vztahu k právům otců při uplatnění jejich podílu na péči o vlastní dítě po rozvodu. Ale to není nic proti matkám a bylo by to na jiný článek. Zde mi jde o to, že „ochrana“ dítěte před biologickým otcem, který touží se starat o vlastní dítě, je nemravná. A není v zájmu dítěte! Zodpovědnost by měla požívat ochrany, když opačné jednání, než právě uplatňuje Ondřej Réda, by bylo přece nemorální.

Už jenom fakt, že prekluze běžela Ondřeji Rédovi i v době, kdy se nemohl svých práv domáhat, protože si myslel, že jeho dítě nežije, je alarmující. Neznám žádný závažnější důvod pro to, aby soudy nelpěly na liteře zákona, než je přirozené právo biologického rodiče. A to říkám při vědomí, že dnes - s odkazy na duchy zákonů - se formální (pozitivistické) právo doslova deformuje. A to pod mnohem banálnějšími záminkami.

Rédův advokát Vilém Fránek řekl: "Rozsudek je špatnou zprávou pro případy, kdy se žena rozhodne zatajit muži, že je otcem dítěte nebo že jeho dítě nezemřelo. Dnes jsme prohráli všichni".

Najde naše justice sílu se s touto nespravedlností vypořádat? Už je pět minut po dvanácté.