Silný musí být občan, ne stát

...o superstátu nemluvě! Jsem proti heslům, že potřebujeme silnou vládu. Jsem proti apriorně ustavené pohodlné hlasovací mašinérii koaliční většiny v parlamentu, který už není souborem poslanců s vlastním svědomím, ale válčištěm bloků. Jsem proti záměru, že vítěz bere vše.

Jsem proti uzavírací klazuli pro malé strany. A přímo za nehoráznost považuji úvahy o prémii za vítězství. Už dnes neplatí, že by mohla po volbách vzejít vláda, jakou si zasloužíme. Copak jsme si kdy zasloužili mít alternativu Topolánek nebo Paroubek, či Nečas nebo Sobotka? A Kalouska si snad nezaslouží nikdo, protože jej nepřeju ani těm, co ho volili.

Tento úzký výběr je nastaven obavou voličů, že když budou volit podle svého přání, jejich hlas propadne. A tak buď k volbám nejdou, anebo volí tzv. menší zlo. Potvrzuje se tak rčení, že čert se vždy vysere na větší hromadu.

Po napsání mého posledního článku „Osekat přebujelý stát – jediný lék na kmotry i Bárty“ mi někteří čtenáři oponovali, že by se pak ani dobré návrhy neprosadily, protože získat většinu by při větší rozdrobenosti bylo neschůdné. S tím musím zásadně nesouhlasit:

1) Politiky si neplatíme, aby to měli jednoduché. A už vůbec je neplatíme, aby hlasovali jako jeden muž podle direktivy svých sekretariátů. To by potom stačilo po volbách stranám rozdělit jen váhu hlasů, kterou by mohl reprezentovat vždy jediný zástupce. Odpadl by ten nákladný cirkus kolem.

2) Ano, některé zákony a některé „reformy“ by nikdy nebyly přijaty. No a co? Čím méně strany zasahují do přirozeného běhu věcí, tím méně škody nadělají. Zejména některé naše svobody by bylo obtížnější podřídit kontrole. Tuto myšlenku jsem rozvedl v článku „Superhrubý „reformátor“ Kalousek“.

3) V pestrém parlamentu by měly menší šanci projít i zákony, protlačované z Evropské unie proti zájmům suverénního státu. Jsem přesvědčen, že Lisabonská smlouva by nemohla nikdy projít, pokud by poslanci a senátoři nehlasovali na povel devótních politiků. Dnes stačí si zavázat nebo zmanipulovat pár šéfů rozhodujících stran.

4) Totéž platí pro lobbisty. Dnes stačí zkorumpovat zástupce dvou tří stran, aby dosáhli svého. Kdyby se většiny vytvářely ad hoc k jednotlivým zákonům, jejich pole by bylo velmi omezené.

5) Dnešní systém generuje i tzv. kmotry, kteří tyjí z propojení ekonomiky a politiky. Kdyby se na rozhodování podílelo více subjektů, terén by pro ně nebyl tak příznivý.

6) Důsledkem toho by bylo také to, že politika by potom méně lákala lidi, kteří tam jdou jen za svým ekonomickým profitem. Dnes se stačí stát bossem spojeným s velkou stranou a to ostatní pak zaplatíme v předražených dálnicích, zbrojních zakázkách nebo nesmyslných poradenských službách.

7) Parlamentem by prošly jen zákony se širokou shodou. Odpadly by tak nejhorší extrémy, třeba typu Kalouskovy „reformy“. A nehrozilo by, že protikladné politické uskupení by za pár let smetlo vše, ovšem kromě již zvýšených daní, aby pak zavedlo nesmysly nové.

8) Politici by se museli naučit opravdu vyjednávat nad věcnou stránkou bez ideologocké předpojatosti. Možná bychom se divili, že v novém modelu více slabších stran by se zvýšila kultura vyjednávání i kvalita zákonů.

9) Dnes různé – skutečné nebo domnělé – osobnosti zůstávají mimo politiku. Někteří pseudointelektuálové hovoří o nepolitické politice. V novém modelu by měli prostor prosadit se v politickém systému, nikoliv jen v kavárně nebo v médiích.

10) Havárie nějaké strany, jako se teď stala Věcem veřejným, by nebyla fatální, protože i obměna malých stran v parlamentu by byla přirozená. A nebylo by to, že někdo doplatí na svůj prohřešek, nešikovnost nebo neloajalitu spolustraníků, možné interpretovat jako vítězství stávajících zkorupovaných politicko-ekonomických struktur.

Silný musí být občan, který by měl mít přiměřené zastoupení v orgánech státu. Systém by měl být nastaven tak, aby žádná - byť sebesilnější - strana nemohla svévolně omezovat jeho svobody nebo jej okrádat ve prospěch parazitů přisátých na veřejné peníze.

Zamyslete se nad tím, proč mít strach z toho, že by legislativním procesem prošel pouze skutečný průnik toho, co strany, potažmo voliči, považují za dobré, správné a nutné. Pak pravo-levé kyvadlo by nemuselo vždycky začínat přeonačováním předchozích pravidel.

PS A tak mám teď radost, že se chvilku nebudou přijímat hovadiny. Hydra se zabývá sama sebou. Ještě kdyby nás to nestálo tolik peněz.