Sarkozy nespadl z nebe – je produktem Unie

K napsání tohoto článku mě vybudily publikované názory, že ochranou proti ožívání protekcionismu a nacionalismu, třeba tomu francouzskému, je právě EU. Naopak!

Soudným lidem, tj. těm, kteří nepodlehli nekritickému nadšení z integračního procesu, bylo vždy jasné, že Evropská unie zákonitě - dříve nebo později - vygeneruje nějaký klon nacionalisty, kterému bude vlastní země těsná a který se bude pokoušet svůj vliv rozšířit na celou Unii. Je jen v logice věci, že se tak stalo spíše dříve než později.

Také je jen v logice věci, že se takto odhalil jeden z největších zastánců integrace, sám stoupenec velmocenských ambicí Francie. Děkujme krizi, že nám poskytla nikoliv hypotetickou možnost, kterou by zaslepenci bagatelizovali, ale konkrétní příklad, jak to je v EU se společnými hodnotami a zájmy, s ambicemi, s nacionalismem a s proklamovaným respektem k malým členům. Je třeba si uvědomit, že krize je sice nepříjemná, ale skutečným testem solidarity - v rozměru předmnichovského ohrožení - EU ještě neprošla.

Půlrok stačil hyperambicióznímu a hyperaktivnímu Sarkozymu, aby si zvykl na to, že bude vystupovat za celou EU. Stal se jedním z těch rádoby „osvícených" vůdců. Podařilo se mu do svých velmocenských hrátek zapojit i francouzský tisk. Preventivně okopával Čechům kotníky ještě dříve, než europředsednictví převzali. Celou dobu urážlivým způsobem vypouští jeden balónek za druhým, aby na úkor naší pověsti nevypadl z centra dění. Za tím účelem vymýšlí jeden zběsilejší návrh než druhý.

Nemá smysl tady vyvracet všechny jeho konkrétní úlety, naposled ten protekcionostický výkřik směrem k automobilkám. Je třeba si však uvědomit, že plánovitě na sebe strhává pozornost za každou cenu. Hraničí to už opravdu s psychickou úchylkou balancující mezi napolenským komplexem, narcisismem a hyperaktivitou jako diagnózou. Tady je vidět, jak se z politika může postupně stát nebezpečný šílenec, má-li za sebou dostatečně silný mandát. A netřeba pochybovat, že Lisabonská smlouva mandát velkých zemí posiluje a malých oslabuje. Česká pozice bez práva veta bude někde pod 3% minoritních hlasů.

Ratifikací Lisabonu bychom si podřezali větev, na níž sedíme. Bude to jeden z mála případů, kdy si ryby vypouštějí samy rybník jen proto, že pár kapříků se těší do většího. Demokracie, která není ukotvena na státním principu, nejenže není nikde vyzkoušená, ale podle mého názoru ani nemůže z principu fungovat, jak ostatně dokládá postavení těch, co v EU fakticky rozhodují, už dnes. Zkuste odvolat Špidlu nebo brát k odpovědnosti Barrosa. Rozhodují o miliardách, přesahujících mnohonásobně národní rámec a stojí nejen mimo jakoukoliv kontrolu, ale i mimo volební odpovědnost. Všechny pindy o sdílené suverenitě jsou jen zamlžováním této skutečnosti.

V Lisabonské smlouvě je ještě jedna léčka. Ona nezakrývá integrační ambice, ale nikdo tady neřekl, že už přeskakuje federativní poměry. Navenek se však tváří, jako by něco na způsob federace bylo teprve dalším integračním stupněm. Ale pozor! EU získá právní subjektivitu přímo jako superstát. Tento centrálně řízený útvar však záměrně po Lisabonu rezignuje i na brzdy, které místo veta obsahuje každý federativní stát. I socialistické Československo mělo kromě Sněmovny lidu i Sněmovnu národů, která respektovala národní kritérium vedle lidnatosti.

Toto integrační stádium bylo obskočeno, aby lidnaté země získaly moc výhradně podle počtu obyvatel. Uvědomme si, že každá mezinárodní instituce od MOV až po OSN pracovala dosud vždy na principu jeden stát, jeden hlas. Nebude to směšné, že nám pak rovné zacházení v Evropě zůstane snad jen v organizacích, jako je UEFA? Cenu toho hlasu doceníme, když si vzpomeneme na všechny korupční aféry spojené s jeho uplatněním (třeba při volbě předsedy nebo pořadatelské země). A této komodity se chceme dobrovolně zbavit právě tam, kde jde o více než jen o fotbal nebo sport vůbec?

Formálně se to bude jmenovat jinak, ale de facto vznikne funkce europrezidenta a euroministra zahraničí. EU má také hymnu-nehymnu a vlajku, která se dobrovolně-povinně má vyvěšovat, ale není oficiální. Všechno toto farizejství vychází jen z toho, že z nás je třeba dělat voly tak dlouho, než ta Ústava EU bude závazná, aniž si toho plebs v paskvilu Lisabonské smlouvy všimne.

Podotýkám, že zahraniční politika bude mezi závaznými oblastmi v působnosti EU. Pak si představte, že bude volat Obama nebo Putin do Evropy na jediný telefon. A tam se ozve, tady Sarkozy nebo Blair nebo Poettering (jméno není důležité, ale Čech, Slovák ani Polák to jistojistě nebude). Oběžníkem prostřednictvím diplomatické pošty se pak o závazných závěrech včas dozvíme...