Bolek Polívka si myslel, že jeho stromy rostou do nebe. Hrál si na „valašského krále“, i když mu ani tato obchodní značka nepatřila. Teď je se svou farmou v insolvenci, ačkoliv stihnul prohospodařit už 12 miliónů korun dotací z EU. Cítí se zrazený, nedoceněný a nezaslouženě opuštěný.
Tak se cítil...
Mám na to zcela opačný názor. Stoupla mu do hlavy sláva. Opájel se statusem celebrity. Myslel, že mu všechno projde. Nechápe dones, že jeho bohémský přístup, z jehož příjemných stránek dlouhá léta těžil, se vylučuje s podnikatelskou odpovědností.
A stále nepochopil nic. Myslel, že „Polívka“ je značka, která mu bude trvale otevírat dveře a umožní proplouvat nástrahami, které platí jen pro obyčejné lidi, ne pro celebritu jeho formátu. Zatímco ostatní pracovali, on se těšil z rozmařilého života na „své“ farmě. Nestačil mu kůň, musel mít i velblouda. Zvesela utrácel veřejné peníze, podepisoval dlužní úpisy a zveleboval své „království“.
Nic se nedělo, byl přece v televizi i s Polreichem. ON (Polívka) byl nad věcí, cítil se velkým kormidelníkem, ne restauratérem, na to měl přece lidi. Laškoval, že tady se jen nejí, ale hlavně popíjí. Přesto postavil i terasu „U klauna“, „svatební altán“, „gastronomickou kapličku“ i letní kuchyň s udírnou. Bolkovy možnosti byly neomezené... Znáte to: „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou peníze“.
Proč nevybudovat ještě wellness s bazénem i saunou, když „Hotel u krále“, stáje a výběhy pro zvířata už měl? Obklopit se přepychem a ještě na tom vydělat... Proč ne?
Teď když se ukázalo, že musí zaplatit účty za svou marnotratnost až prostopášného rozměru, nehledá chybu u sebe. Najednou ji vidí ve věřitelích, zaměstnancích nebo nevděčných sponzorech, kteří jej nechtějí zachránit. Jeho, dona Quijota, posledního spravedlivého idealistu, romantického rytíře a nezištného milovníka umění všichni zradili.
Jenže pravý don Quijote to nedělal z rozežranosti, ale kvůli ideálům. Chtěl napravovat svět, ne z něj prostopášně těžit, obklopovat se přepychem a podlehnout mamonu. Bolek Polívka se dnes zaklíná kulturou a přitom ta byla nikoliv cílem, ale prostředkem. Stejně – a možná méně – jako víno, jež proléval hrdlem na cizí účet. Ostatně je otázkou vkusu, jestli Polívkovo klaunovství vůbec do kultury patří. Podle mého se jedná o lidovou zábavu, ne o umění, které by zasloužilo naši ochranu nebo péči.
Slyšel jsem od něj několikrát, kterak se holedbal: „Neuč orla létat“. Mě napadá jiné rčení: „Orlové se někdy spustí níže než slípky, ale slepice se nikdy nevznesou do oblak“ (I. A. Krylov). Domýšliví kohouti, kteří to ve své zpupnosti zkusí, tvrdě dopadnou do kuřinců, to dodávám já.
Proto mi není líto Bolka Polívky, ale jeho věřitelů. A vlastně i nás všech, kteří na nesmyslnou praxi evropských dotací svými daněmi přispíváme.
PS Pro ty, kdož nečetli, aktuálně nabízím svůj včerejší článek: "Také ještě o vykradené trafice ČSA".
