ODS si před volbami nasazuje rádoby volitelnou masku

V topolánkovské tradici tak ovšem činí chaoticky a nevěrohodně. Ačkoliv těch zmatečných iniciativ je více, k napsání tohoto článku mě vyprovokovala až zpráva, že 44 jejich poslanců podepsalo podání k Ústavnímu soudu ve věci tzv. Data Retention směrnice.

Sliby chyby

Toto téma je pro mě citlivé. Jde totiž o zákon o šmírování telefonů a internetu, který sice v roce 2005 zavedli socani, ale který před dvěma lety zpřísnil – světe div se – návrh ministra Římana. Protože ODS se před minulými parlamentními volbami stavěla verbálně proti slídění a odposlechům, cítil jsem se podveden, o čemž jsem napsal článek: „Martine, za takovou novelu bych se šel utopit do hnojůvky“.

Tak tedy nyní probíhá druhé kolo stále stejného příběhu slíbů, hrdinných gest, oportunismu, kolaborace a zrady, jaký jsme si prožili i ve věci Evropské unie a zejména Lisabonské smlouvy. Před volbami celý příběh spěje opět ke svému počátku, aby se opakoval jako fraška.

Jde o bajku s vlkem, který začal usilovat o práva všech Karkulek. Jak je to hořce komické dokresluje to, že signatářkou je i Kaťuška „Biomasa“, která asi potřebuje napříště, aby její konspirační maily s Bursíkem, kdy se domlouvají na použití síly proti stranické konkurenci, zůstaly neodhaleny. Celou tu tragikomedii zastřešuje plzeňský doktor Marek Benda.

Iniciativa je to sice jinak chvályhodná, ale má nejméně dva roky zpoždění. Jde o pozdní lítost ODS před volbami. Je to součástí topolánkovské politiky ode zdi ke zdi. Nedovedu si představit soudného člověka, který by z úst takových zprofanovaných prospěchářů mohl brát nějaké pseudopravicové kydy.

Paroubek je sice velkou hrozbou pro naši zemi, ale Topolánek žádným východiskem není, jak jsem nedávno argumentoval v článku: „Volba proti Paroubkovi nemá jméno Topolánek“. Dokonce jsem přesvědčen, že jsou to taková inverzní dvojčata, kdy jeden bez druhého by snad ani nemohl existovat. A jejich anabáze s manželkami není podobností čistě náhodnou. Takže nevolme Topolánka, aby levicové voliče nehnal do Paroubkovy všeobjímající náruče!

Vize - vyšší stupeň klamu

Nejde o jediné faux pas ODS. Po úletu s havlovským srdcem se teď ODS znemožňuje i „Vizí 2020“. Opět ne náhodou se podobně (Vize 97) jmenuje i nadace dalšího obstarožního záletníka, jehož politickým vrcholem byl upgrade manželky (o humanitárním bombardování nemluvě).

Vizionáři nás už stáli tolik neštěstí, že bychom s nimi měli rázně skoncovat. V takto turbulentní době, jako je krize, nás mohou zachránit jedině odborná rozhodnutí „krok za krokem“, nikoli nějaké utopické vzdušné zámky, které se nakonec ukáží jako ztáta energie, prostředků i času.

Signifikantní je, že s obdobným nesmyslem přišla i Evropská unie, jejíž vize nese název „Evropa 2020“. Chtějí po vzoru pětiletek dohnat a předehnat konkurenci plánováním. Komisi jde o centralizaci a pevnější řízení hospodářství jednotlivých členů. Velice usiluje o koordinaci také přímých daní. Finanční nástroje už v eurozóně byly nivelizovány eurem a prvním důsledkem je Řecko.

Zapomenuta je vize vtělená do „Lisabonské strategie“. A tak to s vizemi většinou končí. Po velkém humbuku zůstanou jen důvody pro vizi ještě zářivější. Co bychom také strategicky reformovali, nebýt strategických reforem? V té současné mě nejvíce děsí, že na čestném místě tam zůstal „boj proti klimatickým změnám“ a „ekologický růst“. Penězovod tak dostal další oficiální krytí.

Doslova legrační je, že EU chce nadekretovat extenzivní směrná čísla k tomu, aby EU dosáhla u 40% mladší populace vysokoškolského vzdělání. Tady bychom mohli směle předat plzeňské know how. Prášek na IQ totiž ještě nikdo nevymyslel. Výsledkem bude jen degradace školství.

Tak na tento led vstoupil Topolánek se svou zbědovanou ODS. Chová se tam jak chytrá horákyně. Měkkému jádru socilalistických nesmyslů a chorobných vizí dává tvrdý obal pravicové rétoriky. Já tedy už podruhé na triky sňatkových podvodníků nenaletím.

Stejně v tomto oboru je nejlepší Paroubek. Všechny trumfnul a představil „Vizi pro Českou republiku do roku 2025“ s podtitulem Otevřeme českou cestu k národnímu blahobytu na sociálním státu. Chce se mi smát i brečet zároveň.