Nechci, aby celá Evropa měla „jedno telefonní číslo“

Z čím větší dálky se člověk dívá na mapu, tím více detailů ztrácí. Z vesmíru vypadá Země jako jednolitá planeta. Jenže my se nevymezujeme vůči mimozemšťánům!

Na Zemi jsou mimo jakoukoliv diskusi rozdíly krajinné, geologické a podnební, ale také historicky podmíněné rozdíly antropické a společenské. A je to tak dobře – diverzita a soupeření je motorem vývoje. Každé umělé planýrování pestrosti světa náš životní prostor zplošťuje a k tomu ještě zkratuje potenciální energii, která by mohla konat evoluční práci v konkurenčním prostředí.

Když se někdo podívá z Ameriky na Evropu, tak jen zasvěcení vnímají rozdíly. Je to podobné – ani my příliš nerozlišujeme třeba státy v Jižní Americe. Přesto je nepochybné, že rozdíly není možné bagatelizovat. Mezi takovou Albánií a Švédskem jsou jistě podstatné rozdíly.

A ty jsou nakonec mezi všemi státy. Od toho totiž tato organizační forma správy věcí veřejných je. Stát je historicky prověřeným rámcem pro demokracii, aby mohly být naplněny svobody jednotlivce. Každá svrchovanost je totiž odvozena od jednotlivého občana a je zapouzdřena v suverénním státu.

Národní a jazyková úroveň je takovým přirozeným prostorem pro svobodný a demokratický život jedince a historický vývoj státu. Demokracie bez státního útvaru není myslitelná. Jestli se nyní vyskytují věrozvěstové, kteří lidem v integračním rauši namlouvají, že Evropská unie může tento článek nahradit, jsou buď neskutečně naivní až hloupí, nebo cíleně balamutí.

Jestliže stále více kompetencí a pravomocí bude předáno na úroveň – nikoliv už mezistátní, ale přímo nadstátní – faktická možnost občana ovlivnit věci veřejné, a to i prostřednictvím voleb, klesne k nule. Stejně tak zanikne i demokratická kontrola. A celý systém začne zákonitě zahnívat, protože konkurence politik bude nahrazena direktivismem. Nakonec začínáme být už toho svědky.

To, co je pro elitu v USA lákavé – aby měla evropská moc jedno telefonní číslo, je pro nás smrtící. A také to dobře dokumentuje, jak by nějaký evropský superstát mohl reflektovat zájmy menších zemí. O občanském principu ani nemluvě.

Ono je to všechno předstupněm, byť zatím nesmělým, kdy světové „elity“ by mohly podlehnout pokušení řídit svět podle toho, jak se jim zamane nebo jak si mezi sebou vyhandlují. V pozadí všeho je ztráta demokracie, jak jsem o ní hovořil výše. Pak už je možné cokoliv a všechno. Jisté je jen to, že by to neskončilo dobře.

Tak vnímám apel prezidenta Klause, který učinil u příležitosti 92. výročí založení republiky. Připomeňme si některá jeho slova:

„Není možné si nevšimnout, že se „integrační“ snahy politických elit největších zemí světa stále více a rychleji přesouvají ze sociálně inženýrského projektování v rámci států a kontinentů na rozměr interkontinentální, vlastně celosvětový.

...Jsme svědky toho, že seskupení ekonomicky nejsilnějších a politicky nejvýznamnějších států světa usiluje o to, stát se neformálním předstupněm globální světové vlády. Vlády zcela odtržené od demokratické legitimace občanů. Vlády, která – ať již bude mít formální rámec jakýkoli – bude fakticky rozhodovat o našich životech bez naší účasti a možnosti ovlivnění.

...V takovém uspořádání bude pojem občanství rychle zanikat. Demokracie bez občana je však protimluv a lehkomyslně navrhované světoobčanství je pouhou mystifikací, matením pojmů a manipulací.

...Právě tam, do světa bez občany stále znovu obnovované demokratické politické legitimace vlád, směřuje ambice rozhodujících politických, hospodářských a mediálních elit dnešního světa.

...Pokud si těchto tendencí včas nevšimneme, pokud nevstoupíme do diskuse o jejich nebezpečích, rizicích a nákladech, budeme brzy postaveni před hotovou věc. Pak už bude jakákoli úvaha o české státnosti jen historickou reminiscencí.

...Budoucnost v demokratické zemi, která, vědoma si své ne příliš rozsáhlé velikosti a svého jen velmi omezeného vlivu na evropské a světové procesy, nepřeceňuje své síly, ale má svou hrdost a sebevědomí. Která má ve svých demokraticky zvolených zástupcích, ve svých politických, kulturních, hospodářských a společenských elitách dost sil a odhodlání hájit prostor a odkaz, který pro nás naši předkové vybudovali.“ (konec citátu)

Takže to berme tak, že pokud bude mít Evropa „jedno telefonní číslo“, byť by se jednalo pouze třeba o zahraniční politiku, tak suverénní Česká republika z „telefonního seznamu“ zmizí, ačkoliv tam stovky let patří.

Měli bychom tu troufalost se na to jen tak dívat?