Nad EU sa blýska, hromy divo bijú

Článek nebude o Řecku, i když tam došlo k první erupci skrytého napětí. Ukazuje se, že Řecko není jen obětí vlastní neschopnosti a rozmařilosti, ale i své vazby na euro, což znemožnilo adekvátní reakci národní banky zvýšením úrokových sazeb.

Ukázalo se, že malé ekonomiky v eurozóně jsou vydány na pospas nástrojům, které Evropská centrální banka nastavuje v zájmu velkých hráčů. Jenže jde o krátkozrakou hru, protože řecké problémy se budou zpětně přelévat do celé eurozóny.

Znovu se ukázalo, že řetěz má sílu svého nejslabšího článku. Tak dopadá vizionářství a integrační psychóza, kdy diverzita, která je normálně konkurenčním faktorem a motorem evoluce, se sešněruje nesmyslnou snahou po vyšší jednotě.

Když jsme se dotkli ECB, tak jejím prezidentem je Francouz Trichet. Byl výsledkem tvrdého boje, avšak za rok mu končí funkční období, které nelze zopakovat. Mezi silnými hráči se strhne mela.To abychom věděli, jak národní zájmy údajně nehrají v EU roli.

Sarkozy využívá toho, že Merkelová je zřejmě opravdu demokratka a tak doslova vybojoval pro svého muže Michela Barniera post komisaře pro vnitřní trh a služby včetně finančních. Hned chvástavě prohlásil, že jmenování Francouze eurokomisařem pro tuto důležitou agendu pomůže tomu, aby kontinentální ekonomický model převládl nad "zdiskreditovaným anglosaským modelem". Dále se doslova vyjádřil, že je uklidňující, že v době finanční krize triumfuje v Evropě francouzské pojetí regulace. Mě to tedy zneklidňuje!

Žádné špidlovské pindy o národní nezávislosti komisařů. Však také britští bankéři kontrovali, že nedopustí, aby londýnská City spadla do rukou Francouzů. Takže se neblýská jen nad Tatrou, Athénami, ale i nad Londýnem a potažmo nad celou EU. Kdy nastane další erupce, je jen otázkou času.

Můžeme to vidět také na tendencích ke „klasickému“ dělení Evropy, jaké měla před 1. světovou válkou. Jako protiváha Francie se na straně Německa začíná nepokrytě formovat „osa" s Rakouskem, Maďarskem, Chorvatskem, Kosovem, Albánií a pobaltskými státy. V této skupině je momentálně nejkřiklavější Maďarsko.

Však se také nad Tatrou mnohokrát už zablýsklo. Slovensko po rozpadu Československa je pro maďarské šovinisty Horní zemí. A Slovensko v defenzívě odpovídá podobně vyhroceným způsobem. Po jazykovém zákonu byl schválen i zákon o vlastenectví, jehož součástí jsou i státní symboly v každé třídě a také povinné zahajování týdenní výuky poslechem státní hymny.

No nevím. Považuji se za vlastence a poslech nebo zpěv státní hymny považuji za svátek a čest. Povinné orgie tohoto typu ve mně vyvolávají vzpomínky na to, jak jsme ve školách museli vždy přetrpět sovětskou hymnu, Píseň práce nebo Internacionálu. Doteď mám v této věci psychický blok na rozdíl od mých synů, kteří tento dril nezažili, a tak se jim ruská hymna líbí.

Že vlastenectví není nějakým provinciálním přežitkem, jsme se mohli přesvědčit na poslední olympiádě. Každý Kanaďan nebo Američan by se při hokejovém finále vysmál havlovskému kosmopolitismu. A zpozdilý je ten, kdo realitu národních států nemíní brát vážně. Tito utopisté svým přezíravým postojem nebo dokonce svým kontinentálním internacionalismem jen přilévají olej do ohně. Plamen vášní vzplane o to silněji, oč je větší snaha jej přidusit.

Óda na radost je krásná skladba, která za své evropanské zneužití nemůže. Však ji také za dob Blacmorea hráli na koncertech mí oblíbení Deep Purple. Dnes je však už jasné, že stále hlasitěji budeme slýchávat poněkud jiná díla:

To Slovensko naše posiaľ tvrdo spalo,

ale blesky hromu

vzbudzujú ho k tomu,

aby sa prebralo.

Bylo nám to třeba?