Když levice prohraje, pozve si na vás Rychetského

Prohrát se ctí je umění. Mohli říct: Udělali jsme v parlamentu všechno, co se dalo, ale voliči nám prostě dali málo hlasů. Od toho je pak demokracie, aby to u dalších voleb vládním stranám případně spočítala.

Bohuslav Sobotka však neumí prohrát. Už poněkolikáté se socialisté budou obracet na Ústavní soud, který voliči nevolili. Chce z něj udělat trvale třetí – a to rozhodující – komoru parlamentu. Socan Rychetský to pak osvíceně rozhodne v zájmu všeho lidu, to jest všech těch, kteří se necítí svobodnými individualitami.

Ano, personifikoval jsem to, ale tam, kde jsou v Ústavním soudu politici, je předseda Rychetský velmi případnou (signifikantní) substitucí. Tento soud už ukázal, že má čtyři zásady: (1) Klaus vždy prohraje. (2) EU bere vše. (3) Parlamentu je třeba mluvit do všeho. (4) Soudcům smí politici platy pouze zvyšovat.

Je sice pravda, že když zasedá parlament, nikdo si nemůže být jist svobodou ani majetkem. Ale když se jakýkoliv zákon dostane před Ústavní soud, je naprosto jisté, že tragédie bude dokonána; s několika málo výjimkami.

Bohuslav Sobotka mi připomíná dětská léta. Když jsem přepral nějakého mazánka, často vyhrožoval, že si na mě pozve staršího bráchu. A s brekem šel žalovat. Uvídíme, jestli mu Rychetský a spol. pofoukají bebíčko.

Nakonec, když dostal výchovný pohlavek na jedné stranické oblbovací akci, Pecina s Veseckou se mohli rozkrájet, aby z toho vyprefabrikovali napadení veřejného činitele, aby to byl hnedle trestný čin. A náš hrdina si na krk nasadil ostentativně krunýř.

Asi jej nesundal z míst, kde má pořádný chlap sebeúctu. Jinak by chápal, že proti přehlasování se nedá s menším počtem hlasů nic dělat. Tedy – máme-li na mysli demokracii.