Kdo rozbíjí Evropskou unii?

Prologem může být, kterak byla dosavadní Unie relativně suverénních států atakována pseudoústavou, která se posléze přetavila na Lisabonskou smlouvu. Nešlo o nic jiného, než zbavit členy práv odvíjejících se od principu jednomyslnosti, a udělat to pokrytecky tak, aby navenek zůstaly nedotčeny smlouvy, na jejichž základě státy do EU vstupovaly, v mnoha případech – jako v ČR - na základě referenda. Byl to podvod a začátek rozvratu EU.

Dnes jde o něco ještě horšího. Pod záminkou krize eura se moci chopila Merkelová se Sarkozym (SarkoM zachvátivší Merkozystán). Teď už nejde dokonce ani o nějakou hru na většinové hlasování, které má stejně Německo s Francií pod palcem. Tak proč teď vyžadují jednomyslnost, když ji „Lisabonem“ pracně rušili? Protože ji potřebují! Jenže pouze v tom smyslu, aby jen všichni posvětili svatou dvojici.

Nepřeháním! Kdo vyřadil orgány EU a chopil se „záchranných“ operací? Barroso s van Rompuyem to nebyli. Jednu dobu dostali doslova náhubek, než se Merkelová domluví s hyperaktivním Sarkozym, snažícím se co nejvíce francouzské dluhy internacionalizovat. Teď už jsou vrcholní euroúředníci jen jejich mluvčími a převodovými pákami.

Zásadní je ještě jedna věc. Celý ten nátlak na stávající unijní mechanismy, který se odehrává pod záminkou záchrany eura, má být završen podepsáním mezivládních dohod. Pomiňme, že nejdříve se Merkelová se Sarkozym snažili nechat si odsouhlasit cokoliv, co teprve bude dodatečně předloženo (jakousi bianco směnku). Nesouhlas Velké Británie a odmítnutí Švédska se zavazovat naslepo vedlo k tomu, že teď spoléhají na mezivládní dohody.

Ty mají pod hrozbou nedozírných následků udělat průlom ve stávající podobě EU. Nepokrytě se dává najevo, že po měnové unii musí integrace přelomově pokročit přes fiskální unii až po Sjednocené evropské státy. Povšimněte si, že to už je dokonce něco více, než obávaná federace. Mají se sjednocovat rozpočty, daně, zdravotní a důchodové systémy – prostě šlo by o politickou integraci se vším všudy.

Co by zůstalo ze suverénních států? Pouze jakési překladiště zákonů a lokální distribuce veřejných peněz pod unijní kuratelou, kdy smyslem domácí politiky by zůstala už jen korupce. Byli bychom „osvobozeni“ od jakéhokoliv rozhodování. Přesto by byl tento vícestupňový systém pochopitelně mnohem dražší a méně efektivní než dnes.

Ale pozor! Mezivládní smlouvy, které mají tento proces nevratně nastartovat, nemají nic společného s unijní legislativou zakotvenou mezinárodními smlouvami, jež zůstávají nadřazeny těmto dohodám. A tak i orgány EU vč. Evropského parlamentu nemohou být vázány jakoukoliv mezivládní dohodou. Pokud by dohody vlád vstupovaly do mechanismů a kompetencí podle mezinárodního práva, jak se uplatňuje v EU, byly by tyto dohody neplatné.

Podpisy premiérů nelze obcházet unijní, ale ani národní legislativu. Proč se tedy odehrává tento humbuk? Je to obdobný podfuk jako byl s Euroústavou, jen ještě troufalejší a arogantnější. „Lisabon“ měl vyloučit „hrozbu“ referend v drtivé většině států, která se měla v důsledku změn přístupových (zakládacích) smluv v mnoha zemích vč. ČR konat. Nyní jdou ještě dále a chtějí, aby byly ze hry vyřazeny i národní parlamenty a potažmo parlament unijní. Teď se odbývá nátlak na jednotlivé premiéry, aby tento pokus schválili.

Váhajícím se nasazuje psí nebo oslí hlava. Straší se izolací. Je to legrační, protože takové pokusy izolují především orgány EU, od Evropské komise po Evropský parlament. Tak kdo vlastně torpéduje Evropskou unii? Nejsou to protagonisté těchto podloudně protlačovaných změn? Jistě: Merkelová, Sarkozy a všichni lokajové. To oni rozkládají Evropskou unii, v níž nešlo o nic více ani méně než o volný pohyb zboží, investic a pracovních sil. Těchto met ještě de facto nebylo dosaženo a už to chce někdo prznit mocenskými nástroji.

Shrňme si to: Nejdříve bylo třeba vyloučit z demokracie občany vyblokováním referend („Lisabon“). Teď je ve hře i blokace parlamentů členských zemí. Přitom bez změny mezinárodních smluv - v ČR o přistoupení k EU -, tedy bez referenda, jsou jakékoli změny našeho postavení v EU protiústavní. Kdo má všech pět pohromadě, tak vidí, že to nesměřuje k žádné unijní demokracii, ale jednoznačně k dvouhlavé německo-francouzské diktatuře. Kdo by se chtěl těmto hegemonům plést pod nohy, je označen za kazisvěta i izolacionistu.

Říká se, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Tuto etapu už máme dávno za sebou. Teď už na ptáčka v kleci křičí, aby za sebou přibouchnul dvířka, že orlice a kohout mají hlad.

Ceterum autem censeo Unionem Europaeam esse delendam!