Nerad bych se dotknul politických obětí předchozího režimu, článek je o něčem jiném. Také jsem si vědom, že naše „starosti“ by v Africe chtěli mít.
K zamyšlení mě inspirovala kolegyně Tina Solanová ve svém blogu „Kdo přežil socialismus, přežije všechno!“. Souhlasím s její tezí, že když člověku chutná, nemá moc zkoumat složení jídla. Dokonce bych doplnil, že tělo samo „ví“, co je mu prospěšné a svými chutěmi nám to signalizuje. Ale jako odstrašující příklad bych si nevzal socialistické pochutiny typu Šumák či Vitacit, nýbrž bych zůstal v přítomnosti.
Do diskuse jsem jí napsal: „Máte sice správný přístup, ale dnes to vůbec není lepší, naopak. Měl jsem kdysi rád (ne kvůli ceně) měkké salámy typu paříže nebo českého, dnes se to nedá žrát. Když jsem si tehdy koupil pochoutkový salát, pochutnal jsem si, protože tam byl vedle majonézy šunkový salám a znojemské okurky, dnes tam je neidentifikovatelné pojivo, v lepším případě ze sóje, v horším z nějakých kopyt, výrobní salám bez masa ze strašných smrdutých svinstev a místo okurek cuketa“.
Zapomněl jsem ještě na gothaj a bratislavský či slovenský salám. Ale zobecnit by se to dalo na všechny uzeniny. Ke cti autorky nutno říci, že se se mnou vůbec nehádala :-). Zato jiný diskutér, který si plete pochoutkový salát s „vlašákem“, kde bývají navíc brambory, mi poradil, ať nekupuji podle ceny, ale vybírám si prodejce nabízející kvalitní potraviny. K tomu mi dal několik knížecích rad, kdybych chtěl třeba nakupovat ve Vsetíně.
A to rozhodlo, že napíšu vlastní článek. Vím, že je dnes větší výběr a nejsem takový staromilec, abych trpěl nostalgií po socialismu. Ale co je špatné, je třeba kritizovat i teď. Mi vadí, jak se obecně snížil standard, který se běžně nabízí tam, kde většina lidí nejčastěji nakupuje. Řekl bych, že mě až uráží, že řetězce tlakem na ceny nutí výrobce k takovým náhražkám, že to už je mnohdy za hranicí lidské důstojnosti a mnohdy i zdraví.
Mám srovnání s Německem a pochybuji, že by si tam prodejci dovolili zajít tak daleko jako u nás. A teď nemám na mysli ani excesy typu posypové soli, jedu na krysy či mršin. A nemyslím si, že nižší kupní síla českých občanů by někomu dávala právo dělat z našich žaludků popelnice. Není to tak, že si to zákazník „žádá“. Zákazník prostě naletí na propagovanou nízkou cenu. Prodejci se chovají jako šmejdi, i když v cenách naruby. Zase kořistí z lidské prostomyslnosti.
Nejsem sociální případ a rád bych si kupoval kvalitní potraviny. Jenže má to několik háčků. Zaprvé došlo už k obecnému úpadku jakéhosi standardu. Navykli nás na náhražky. Za socialismu třeba chleba určitě obsahoval kvásek a nepřimíchávali do něj namleté zbytky neprodaného pečiva. A není to jen doménou supermarketů, poctivé pekaře aby pohledal.
A jsme u druhého problému. Já nehodlám strávit půlku života objížděním pekařů, řezníků, uzenářů, lahůdkářů či ovocnářů a zeleninářů. Samozřejmě, že můžeme mít každý svého oblíbeného maloprodejce, za nímž se vydáme, ať už je to oblíbená pekárna za rohem, vzdálenější prověřené řeznictví nebo nově i farmářské trhy. Ale základní nákup aspoň v socialistickém standardu bychom měli mít právo nakoupit bez zbytečné ztráty času na jednom místě.
A to prostě není možné. Zkuste nakoupit v supermarketu mléko, z něhož by se dal udělat jogurt či kyška. Kočky je nežerou, ale lidem se ty odtučněné břečky nabízejí jako standard. A neuklidní mě, že si mohu zajet někde na statek nebo pátrat po automatu s čerstvým mlékem.
Mi ovšem více vadí, co se děje s českým pivem. Jistě, máme větší výběr a některé menší pivovary ještě vaří pivo tradičně a chutně. Ale vím, jak to „své“ pivo sháním těžce. Kdyby se vařil třeba Radegast v socialistickém standardu, měl bych vystaráno. Dodnes to sice není špatné pivo, ale cylindrokonické tanky místo spilek a dokvašování i zkrácení doby zrání prostě udělaly své.
V málokterém pivu už je český chmel, nýbrž jakési granule a mnohdy i chemikálie pro zvýšení pěnivosti. Nemusí se už uvádět stupňovitost, takže se začaly se vyrábět různé latentní sedmičky a osmičky pod eufemismem „výčepní“. Se socialistickou desítkou se to nedá ani srovnat.
Tina Solanová uvádí, jak jí kdysi chutnala čokoláda Barila, která se prý tehdy měla vyrábět s doplňkem žluklých buráků. No nevím. Normy a kontroly tehdy byly přísnější než dnes. Já mám opačný příklad. Zkuste dnes koupit tatranky nebo „zlaté oplatky“ stejně dobré jako kdysi. Receptura se pořád mění a pod hesly „ještě křupavější“ apod. se hlavně snižuje podíl kakaa a oříšků.
Dnes se používají obchodní triky, na něž lidé vychovaní za socialismu nebyli připravení. Mladí zase podléhají všudypřítomné reklamě. Za mnohé nešvary může lidská hloupost na jedné straně a ziskuchtivost na straně druhé, nejen kupní nedostatečnost zákazníků. Vždyť si vezměte, kolik lidí utrácí nekřesťanské peníze za balené vody, které jsou mnohdy v horší kvalitě než z kohoutku.
Abych to shrnul: neměnil bych, ale dnešní situace vůbec nezasluhuje idealizaci. Trvám na tom, že přes malý výběr a nedostupnost některých komodit byl základní standard běžných potravin za socialismu ve vyšší kvalitě než si dnes může dovolit normální zákazník. Myslím si, že tato poctivá základna umožňovala přežít i excesy typu Šumáku a Vitacitu.
Dnes těch náhražek útočících frontálně na lidský organismus je mnohem více. Začíná se to projevovat alergiemi i třeba neplodností. My starší jsme měli lepší (nejen) potravinový základ a bylo jen dobře, že jsme měli i trénink odolnosti konzumací šuměnek, lihového octu a vynikající české hořčice. Také jsme to nepřeháněli s hygienou jako metrosexuálové a spadlý bonbón jsme ofoukali a bez následků snědli.
Už jako děti jsme se klidně a rádi ušpinili třeba na stavbách paneláků. Pamatuji si „zážitek“, jak jsem dokonce šplhal po laně ze skelné vaty. I to byl lepší základ pro život než vysedávání před obrazovkami. Pak jsme ani my na Ostravsku netrpěli tolik astmaty a alergiemi jako dnešní mládež.
Prostě, kdo neprožil socialismus, nic nevydrží. A přitom klidně do sebe láduje navoněné sračky (čtenář promine) typu „bůček light“.
