I skalní eurofily začíná děsit Merkozystán

Až se zlomyslnou satisfakcí jsem si přečetl článek Martina Hekrdly v dnešním Právu. On, jako poctivý stoupenec integrace, otevřeně vyjevil obavy o demokracii v EU, oddělené od lidu a potažmo od státu, i o nezávislost a kredit Evropské centrální banky. Učinil tak v komentáři "Fantastický Merkozystán".

Nazval to mocenským triumvirátem celebrit (Merkelová, Sarkozy) a soudcokracie (ESD). Je zaskočen odklonem od očekávané a tolik proklamované solidarity a pobouřen akcentem na sankční vymáhání rozpočtové kázně od jednotlivých zemí.

Pochopil, že „kvalifikovanou většinu“, která má stačit k přitahování oprátky kolem „nedisciplinovaných“ členů, budou držet „levou zadní“ Berlín s Paříží, tedy – jak uvádí – prakticky Berlín.

V podtextu je cítit, že je zklamán, že padly „solidární“ eurobondy a že ECB na sebe „nezávisle“ nevzala úlohu konečného věřitele nesplatitelných dluhů. Obává se – částečně oprávněně -, že přílišné škrty a jednostranný akcent na úspornost, inspirovaný německou předválečnou inflační krizí, povede k útlumu – on to nazývá deflací - Evropy.

Pan Hekrdla je velice inteligentní, sečtělý a znalý komentátor, i když levicového zaměření. Častokrát u některých ekonomických jevů lépe vystihl jejich kauzalitu i podstatu než pseudopravičáci. Nechci mluvit za něj, ale EU podle mě vnímal jako extenzi solidarity v zájmu obrany proti nadvládě sobectví globalizované finanční moci. Proto fandil politické integraci.

Znovu opakuji, že pan Hekrdla není žádný hlupák. Jeho anticipace i přání mělo svou logiku. Tak v čem je problém? Jak je možné, že se mýlil a dnes zažívá zklamání i obavy ze zadostiučinění „suverenistů“, jimž připisuje zkratkovitě nacionalismus? To chci demonstrovat právě na něm, protože to není žádný potrhlý euronadšenec typu Roučka, Gajdůškové nebo Hybáškové.

V brilantních a logických úvahách páně Hekrdly došlo k jediné obligátní, notoricky se opakující (nejen u něj) a zdánlivě banální chybě. Tuto chybu vykazují všechny dobře myšlené a teoreticky propracované Utopie, které nevzaly v úvahu toliko jedinou neodstranitelnou a rozhodující překážku, která pak neodvratně, i když v různých podobách, papírové předpoklady postaví vzhůru nohama.

Tou překážkou je geneticky zakotvené sobectví. I kooperace je de facto sobecky zvolenou alternativou. Nemyslím to pejorativně. Vysvětlím: Celá realita ve svém trvání je založena na diverzitě a rozdílu potenciálů (čím dále od rovnovážného stavu, tím lépe), což brání konečnému vítězství entropie (neuspořádanosti, chaosu, tepelné smrti) a vede k existenci negentropických enkláv, tedy interagujících organizovaných systémů. V biologii je analogicky evoluce založena na konkurenci. Ta vede k sobectví, i když to je strukturované do sobectví individuálního, rodinného a patriotického.

Další chybou, kromě podcenění sobectví, je mesiášské a vizionářské ignorování faktu, že výrazem patriotismu je po staletí tradičně stát a nikoliv kontinent. Já třeba nechápu nekonzistenci „politické korektnosti“ eurofilů, že bychom měli nadřazovat (zcela příkladmo) svou solidaritu s Maltou či Kyprem solidaritě dejme tomu s Austrálií či Japonskem. Ať někdo chce, či nechce, stát v historických hranicích, držený i jazykovými vazbami, je přirozeným systémem, kde zákonitě soubor vnitřních vazeb bude vždy převažovat nad těmi externími. Každá opice ví, do které tlupy patří, a na ostatní bere klacek.

Vidím to téměř jako přírodní zákonitost. A co horšího, týká se to především velkých a mocných států, které nikdy ze svého sobectví nesleví. I když vypouštěly pohádky o společných zájmech a klišé o evropské rodině, bylo dopředu jasné, jak to skončí. Kdo to nepochopil ani po „Lisabonu“ a dal se opít nesrozumitelnými technikáliemi, byl velmi naivní. Vždyť útok na ústavy jednotlivých států začal právě tam. A teď se pozdně prozřivší pan Hekrdla diví, že „vůli lidu“ uzurpovali Merkelová se Sarkozym. A jak jinak?

A řeknu ještě jeden děsivý výhled. Merkelovou považuji za demokratku, i když se pochopitelně snaží vyhovět SVÝM voličům. Až místo ní přijde rázný chlap, Němec jak poleno, hrůza pomyslet.

Ceterum autem censeo Unionem Europaeam esse delendam!