EU – dcera, co si hraje na matku

Stejně tak by se Evropská unie dala připodobnit k veřejné obchodní společnosti, kde však velcí členové chtějí rozhodovat jako v akciové společnosti. Navíc v ní je ustavena jakási byrokratická prokura s nedemokraticky získanou mocí.

Evropská unie je mimo jakékoliv prověřené kategorie. Analogie, které uvedu, však mají upozornit na zvrácenost struktury, v níž se zvrhává.

Veškerá legitimita EU pochází od svých členů. Mateřské státy ji nadaly určitým obsahem; původně, aby se podařilo uvést v život čtyři základní svobody vnitřního trhu: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Pohříchu je nutno konstatovat, že hlavně nové členské země stále pociťují, že asymetricky těchto svobod ještě nedosáhly.

Přesto však, zcela v duchu Parkinsonových zákonů, se nejen začaly posilovat nikým nevolené byrokratické unijní struktury, ale EU se začala vyvíjet paradoxním směrem, kdy nadnárodní dcera si začala svými direktivami usurpovat pravomoci vůči svým mateřským státům.

Samozřejmě, že na tento vývoj musely reagovat velké země a pod záminkou demokratizace nejen chtějí prostřednictvím Lisabonské smlouvy relativně posílit svůj vliv, ale vše má být nadto zastřešeno právní subjektivitou Unie.

Zde už můžeme nalézt onu analogii s obchodními společnostmi. Vzhledem k tomu, že členské státy ručí celým svým majetkem, paralelou by byla veřejná obchodní společnost, do níž však společníci vložili veškerý svůj majetek. Takový případ je i v obchodním právu nereálný. Připomeňme si, jak je veřejná obchodní společnost ustavena:

Je to taková společnost, v níž podnikají minimálně dvě osoby a za své závazky ručí celým svým majetkem, a to společně a nerozdílně. Právě to je velkou nevýhodou této formy podnikání - při krachu společnosti může její spoluvlastník přijít o všechno, co vlastní. Statutárním orgánem veřejné obchodní společnosti může být jeden společník, několik společníků nebo všichni společníci. Každý společník má právo za společnost jednat a podepisovat smlouvy, ale v důležitých otázkách má každý společník právo veta (viz Wikipedie).

A právě práva veta má Lisabonská smlouva dosavadní členy, kteří se souhlasem referend vstupovali za diametrálně odchylných podmínek, zbavit. A nejen to. V této „veřejné obchodní společnosti" má být právo veta nahrazeno povinností podvolit se hlasovacím mechanismům, jak jsou známa v akciových společnostech. A aby nebylo nic ponecháno náhodě, tak menší státy jako Řecko, Portugalsko, Belgie, Maďarsko a Česká republika přijdou zároveň o dva poslance, tedy hlasy. Hlasuje se jako na valné hromadě, zcela chybí nějaký model sněmovny národů.

Každý hlupák pochopí, jak dopadne akcionář se 22 hlasy (ČR) mezi akcionáři s celkovým objemem 736 - 751 hlasů (podle stavu rozšiřování). A to ještě kvalifikované většiny jsou nastaveny tak, aby se bez největších akcionářů nedalo odhlasovat nic. Kdo věří, že ti velcí „akcionáři" budou hlasovat v zájmu všech, když navíc budou pod tlakem domácích voličů, žije ve světě stejného utopického idealismu, jenž se zvrhne do diktatury, jako žili komunisté.

Tím, že lidnatost bude rozhodujícím kritériem, vlastně se překlene federativní uspořádání Unie, proti němuž jsou silné výhrady a v referendech by pravděpodobně - stejně jako Lisabonská smlouva - neprošlo. Vstoupíme tak zákeřně do podoby centralizovaného eurostátu. Parlamenty členů budou jen stafáží demokracie, v níž budou rozhodovat o nevýznamných otázkách v mantinelech unijní legislativy. Nebudou mít ani takové kompetence, jako měla v bývalém federativním Československu Česká národní rada.

Velkou moc získají stálé unijní orgány. Najednou budou „rodiče" definitivně závislí na poručníkování svého „potomka". Ale nedejme se mýlit, velcí členové svůj vliv prosadí prostřednictvím moci, s níž budou obsazovat klíčové unijní posty. Prezident a ministr zahraničí získají nebývalý faktický vliv, který ač je zatím v Lisabonské smlouvě kamuflovaný, z národních potějšků učiní protektorátní loutky, které nikdo zvenčí nebude brát vážně.

Pro nás to bude znamenat marginalizaci významu voleb a tím i demokracie. Stane se skutečností, že ve volbách rozhodneme jen o tom, kterou garnituru vybereme, aby se přiživovala na přebujelém přerozdělování v EU, které zejména na centrální úrovni je už nyní mimo jakoukoliv kontrolu. Korupce a klientelismus se tak organicky propojí s politickým systémem, a to na nadnárodní úrovni.