Dokud se platí daně, stát nesmí rezignovat na důstojné důchody

V mnoha věcech mám konzervativní názory. To ale neznamená, že lze schvalovat návrat o staletí zpět. Úspěšná pravice nemůže být nemoderní.

Vyspělost společnosti se pozná také podle toho, jak se chová ke starým lidem. Každý z nás totiž - tedy z těch šťastnějších - bude jednou starý. A jen pro ty nejšťastnější bude důchod nepodstatnou položkou v postproduktivním věku. Pokud se za těch několik let nic nepokazí, budu patřit mezi ty šťastnější. Můj článek tedy není motivován osobními zájmy. Kromě zájmu na tom, abychom žili ve vyspělé společnosti.

V poslední době je tradice průběžného financování důchodů, a tedy mezigenerační solidarity, torpédována ze dvou stran. Zejména ministr Drábek se v tom vyznamenává. Jednak jde o šermování vyživovací povinností dětí vůči rodičům, jednak o snahu – zejména TOP 09 – uzákonit povinné odvody soukromým fondům.

Ano, stejně jako existuje vyživovací povinnost rodičů k dětem, měla by určitá míra solidarity existovat i v opačném gardu. Ale pozor, není se možno vracet do předminulého století! Rodiče už nebydlí většinou u dětí a vůbec už nefunguje nějaký výminek. Společné až samozásobitelské hospodaření je výjimkou a anachronismem.

Společenská evoluce prostě umožnila samostatný život seniorům. Oni nechtějí být odkázáni na milost svých dětí. Často jim ještě pomáhají, a to nejen finančně. Samozřejmě by bylo ideální, kdyby děti měly ke svým rodičům stejný vztah jako drtivá většina rodičů k dětem. Ale staří lidé nesmějí být rukojmími těchto vztahů. V moderním světě mají i senioři svou důstojnost.

Nesmějí být závislí na tom, jaké podmínky jim děti vytvoří. Stále více rodin se rozpadá a v mnoha rodinách nejsou ideální ani vztahy k rodičům manžela/manželky. Vtipy o tchýních to ilustrují dostatečně. Rodiče nemohou být hříčkou manželských neshod.

Navíc senioři mají předplaceno. Financovali průběžný systém, dokud byli v produktivním věku a teď by zasloužili, aby jim to společnost recipročně vrátila. Nezáleží na tom, zda tehdejší výběrčí tomu říkali daně nebo jinak. Jejich peníze stát v minulosti utratil, tak nesmí od nich dávat ruce pryč, když na ně přišla řada.

Změnu demografické věkové struktury nelze brát jako alibi pro povinnost státu vrátit svým občanům v postproduktivním věku část toho, co do systému vložili. A nejde vždy jen o přímé platby. Musíme si uvědomit, že s technickým a společenským pokrokem roste i produktivita práce. A všechno ostatní je jen otázkou přerozdělení i na ty, kteří už v ekonomice nemohou být aktivní.

Zbavit se této odpovědnosti a přitom prosazovat povinné odvody do soukromých fondů, považuji nejen za nebezpečné, ale i za nemravné. V prvé řadě je to kšeft. Ale propojit kšeft jedněch s povinností druhých, je do očí bijící nehoráznost. Kšeft musí být založen na tržních mechanismech, ne na nařízení. To je pak klientelismus.

Finanční krize nám ukázala, jak lze důvěřovat jakýmkoliv finančním instrumentům a produktům. Mocné ratingové agentury ještě v předvečer krize nesignalizovaly nic. Jisté je jen jedno, totiž že část peněz se v systému ztratí. Pro nic jiného se to nedělá. Druhou jistotou je, že vklady, které vypadají dostatečně při placení, budou velice nedostatečné při čerpání; budou-li vůbec jaké. Nikdo jiný než stát nemůže garantovat, že v turbulentní době a za desítky let bude z vložených peněz nějaký efekt.

Co se může stát? Nemusí už existovat naše měna. Může padnout i euro. Mohou se radikálně změnit směnné kurzy. Může přijít hyperinflace. Není vyloučen další pád finančních trhů. Může padnout Evropská unie. Může přítít nějaká forma revoluce. Vyloučena není ani válka.

A pozor, blíží se doba, kdy stagnující Evropa zjistí, že Čína začíná hrát prim.

Kdybych byl mladý, každou korunu vloženou do soukromých fondů bych považoval za vyhozené peníze ve prospěch životní úrovně velmi nedůvěryhodné podnikatelské sféry.