Snad nebude chápáno jako vulgarita, když prohlásím, že dánští mládežníci jezdí dělat do Prahy bordel. Hrubost a sprostota není na mé, ale na jejich straně.
Neberu to jako problém česko-dánský, jde o něco jiného. Chápu i upřímnou snahu dánských představitelů se Čechům omluvit. Ale vůbec nerozumím jejich nefalšovanému překvapení. Oni totiž netuší, že si o takovou mládež koledovali.
Teď odbočím a hned se ospravedlním, že ani já nechci vést rovnítko mezi vandalismem a rvačkami v Praze a vražděním na ostrově Utoya. Co spojuje šíleného vraha Breivika s těmito rozjívenými výrostky? Je to skutečnost, že severské země snad nejvíce propadly politické „korektnosti“ a jakémusi novodobému socialistickému utopismu.
Ve svém článku z 30. dubna 2012 „Kdyby mi zpívali jak Breivikovi, taky by mi ruplo v bedně“ uvádím: „Komunisté a socialisté mají ambice vychovávat občana. Od mládí se před lidi staví rádoby ušlechtilé cíle, jako jsou dnes „politická korektnost“ a ochrana životního prostředí, aby pod těmito hesly byli snadněji ovladatelní. Boří se při tom osvědčené tradiční zásady a nahrazují se buď utopickými nebo dokonce kontraproduktivními schématy. V prvém případě jde o popírání etnického nebo náboženského původu některých společenských problémů a také o stírání rozdílu mezi pohlavími, ve druhém případě jde o negativní efekt, jaký má alarmismus ve spojení s environmentalismem na životní prostředí. Dá se říci, že jde o nebezpečnou zpupnost, kdy člověk pod heslem „poručíme větru, dešti“ se pokouší obejít přírodní zákony. Samozřejmě, že takto vznikají jen škody a cíle dosaženo nebude, přesto nebo právě proto, že zdánlivě bohulibé cíle jsou zneužívány k tomu, aby posvěcovaly jinak nepřijatelné prostředky. Ze severských zemí se šíří naivismus a fanatismus, který povede k zaostávání a bezbrannosti Evropy. ... Budeme mládež licoměrně „chránit“, aby se pak nedokázala ochránit sama? Budeme pro ně zřizovat ostrovy Utouya, kde je budeme krmit posektářsku falešnými hesly a pokleslým „uměním“?“
V ještě starším článku z 26. červenec 2011 „Ještě k Norsku: Je normální pořádat pro mládež politické tábory?“ uvádím: „Norsko je socialistickou zemí v měřítku, které je pro nás, co jsme z toho utekli, naprosto nepřijatelné. „Funguje“ jim to jen proto, že mají ložiska ropy. „Politická korektnost“ tam zažívá snad svého vrcholu, za nímž už může být jen občanská neposlušnost a aktivní odpor. Stát reguluje konzumaci i výrobu alkoholu. Země se stává rájem muslimů, kteří chtějí infiltrovat do Evropy.“
Vím, Dánsko není Norsko, ale znovu uvádím, že přemrštěná politická „korektnost“ se pěstuje hlavně v severských zemích. Tam se tato společenská úchylka nejvíce rozmohla, zapustila kořeny a nejdéle dusí sociální klima, v němž vyrostla už nejméně jedna generace. Tak to dopadá, když společnost opustí tradiční hodnoty. Mládež pak ztratí kompas a je velmi pokrytecké se pak divit z toho plynoucím výstřelkům.
A Evropská unie se snaží tuto nákazu šířit napříč Evropou. Zvlášť zhoubný je přístup k výchově dětí. I o tom jsem už 15. května 2012 napsal článek: „Déjà vu, EU: 1. Práva dětí“. Zase budu cizovat: „Zase se „politicky korektní“ sociální inženýři snaží co nejvíce rozvrátit tradiční rodinnou výchovu. Dětem jsou od mládí ve všech vzdělávacích zařízeních vtloukána do hlavy „práva dětí“. Výchovný pohlavek je v mnoha zemích, když ne trestným činem, tak absolutně nepřijatelným jednáním. Dětem se vštěpuje, že mají nárok na kapesné, dokonce jsou jim poskytovány právní služby, aby se mohly se svými rodiči soudit. Za týrání jsou považovány i některé výchovné zákazy či omezení ze strany rodičů. ... Děti se prý nemají bát udávat své rodiče nebo se s nimi soudit. Za argumenty se vzaly některé případy skutečného týrání dětí. Jenže tyto záminky, kdy z jednotlivých excesů se stále s větší oblibou činí obecné závěry, jsou zavádějící a účelové. Vždy mají obhájit nějaký průlom do vžitých zvyklostí nebo dokonce do osobních svobod. Tady se někdo pokouší rozvolnit rodinné vazby a autoritu rodičů. Obdobně jako se o to pokoušeli komunisté. Problémy se vyhrocují dovršením 18 let potomka. Z právního hlediska je plně nezávislý. Zejména u studentů se však o ekonomické nezávislosti nedá hovořit. Pokud jsou narušena citová pouta a autorita rodičů, vede to k tomu, že potomci znají jen svá práva, ale nerespektují nepsané povinnosti vyživovaných osob. Je těžké jim pak i poradit v jejich vlastním zájmu.“
Této výchově se říká »bez respektu«. Na jedné straně mají být poslušni netradičním přikázáním svých manipulátorů, na druhé straně se pěstuje jejich nezávislost na rodině, vlasti i tradičních hodnotách. Nějaký vymlácený hotel je nejmenší škodou, která pro budoucnost hrozí.
