Ať lékaři – jejich sobecká a lakotná část – si už ani nevrznou

Lékaři měli vysokou a ne vždy zaslouženou společenskou prestiž. A nejen to, také výsadní postavení, které by u jiných poskytovatelů služeb bylo nemyslitelné.

Tradovalo se, že ve volbách by zvítětila i Klausova tenisová raketa. V obdobné metafoře by se dalo napsat, že na volební kandidátku stačilo napsat stetoskop a volební úspěch byl zaručen. Lidé přece slepě věří odborníkům, kteří mají v rukou jejich zdraví. Málo je totiž lidí, kteří zdraví považují za osobní odpovědnost. A ta slepá víra vyplývá z toho, že naše zdravotnictví není k pacientovi vstřícné a ten je pro ně jen objektem, nikoliv subjektem a váženým klientem.

V tomto systému se stal lékař božstvem, které jaksi shůry rozhodne o kvalitě léčby (a života) pacienta, nebo jen o tom, jak dlouho bude nemocný čakat na zákrok nebo pouze v ordinaci. Někdy taky na to, až se lékař ve službě vyspí.

A tak se do politiky dostali lidé jako Langer, Rath, Sobotka Př., Bém, Dryml, Barták, Macek, Julínek, Bojar nebo David. Nebudu tady hodnotit individuálně, ne všichni mají jen negativní vlastnosti. Nakonec obrázek si jistě dokážete udělat sami. Nepochybné ale je, že tato profesní skupina žádné terno v politice neznamenala. Spíše naopak. Raději se měli věnovat oboru, který šest let na účet daňových poplatníků studovali.

Takže jsem rád, že díky takovým jejich představitelům, jako je Engel a Voleman, tato tato jejich prominence a exkluzivita mimo jejich obor skončila. Kdybych dostal rakovinu plic, určitě bych si přál, aby mě operoval prof. Pafko. Ale děsil bych se, pokud by tento člověk chtěl vykonávat politiku.

Všichni dobře víme, že pokud není lékař v ordinaci nebo přímo při nějakém zdravotním výkonu, těžko získá pacient pocit, že tam je lékař kvůli němu. Hráz jim dělají zdravotní sestry. Tolik lékaři používané argumenty, dané počty přesčasových hodin, kolikrát představují jen prospaný čas v jakémsi pohotovostním režimu.

Organizací práce a změnou zaběhaných zvyklostí by se ten režim dal jistě zefektivnit, aby při menším počtu lékařů či jejich hodin byli více v nemocnici vidět a cítit. Alegorií toho, co mám na mysli, by mohl být rozdíl, jak jej ztvárnili autoři seriálů - na jedné straně „Nemocnice na kraji města“ a na druhé straně „Chicago Hope“.

Zdravotní sestry nejen u nás suplují v některých činnostech „odpočívající“ lékaře, ale kolikrát jim ještě kryjí záda. Tak doufám, že už ani tady si lékaři nevrznou, a nemám na mysli jen krajní význam toho slova.

Revoltující doktoři se svou nekolegiálností, sebezahleděností, elitářstvím, sobectvím a lakotou při mzdovém vyjednávání sami vyřadili z jakékoli solidarity zaměstnanců ve zdravotnictví. Teď by jim to měly při výkonu služeb ostatní profese vrátit a trvat na důsledném výkonu jejich povolání a využití vykázané pracovní doby.

Zdravotní sestry by měly jít příkladem a za své směšné platy by ani v nejmenším neměly suplovat méně odbornou práci lékařů. Ale hlavně pacienti by měli vyžadovat za více peněz i více pozornosti.

Heslo: "Žádné spaní z našich daní!" (Sestřičky mohou vylepit :-)