Vyznání starým filmům

Dnes je to 80 let, co měl premiéru film Když Burian prášil. Jeden z těch, na které se mohu dívat pořád dokola. A každou scénu si užívám znova. Mám to tak ale se spoustou starých filmů a víc než o ty scény jde o jejich atmosféru.

Ta atmosféra se nedá popsat, musí se pociťovat. Je to lehký závan něčeho neuchopitelného. Třeba jako vůně letního večera. Nebo jako duch bloudící nočními komnatami hradu. Ten styk se záhrobím je tu vlastně docela patřičný. Ženy a muži, které v těch filmech vidíme, jsou vesměs dávno mrtví, ale z filmu se na nás dívají a mluví.

Mrtví však nejsou jen herci a herečky, ale i prostředí, v němž se scény odehrávají. Všechny ty interiéry i exteriéry už prošly desítkami let změn, přestaveb, bourání. Takže už jsou taky součástí záhrobí. Kulisami záhrobí. Úžasnými kulisami, vedle nichž jsou i nejdokonalejší počítačově vytvořená filmová prostředí něco jako lokomotiva japonského rychlovlaku vedle parní lokomotivy.

Takový Oldřich Nový a jeho "šálek černé kávy", to je klasika, která mi vlastně ztělesňuje celou první republiku (i když vím, že to zdaleka taková idylka nebyla). Možná proto mám rád kavárny a jejich poklidný frmol. Když se člověk hodně snaží a nasadí si to správné vnímáni, může si tam připadat jako ve skanzenu oné doby. Ještě kdyby tak šlo přepnout na černobílé vidění.

Téměř posedlým se stávám, když se děj filmu přesune ven, do oblastí, které znám a vidím, jak to tam vypadalo tenkrát. To jsou zkrátka lahůdky. Tady musím vzdát veliký hold filmovému historikovi Karlu Čáslavskému a jeho pořadu Hledání ztraceného času. Díly jako Minuty první republiky, Z našich měst, Pražské tramvaje, Když Praha byla bílá, ale i desítky dalších skutečně zastavují čas...

Když už vzdávám hold, nesmím zapomenout na Aleše Cibulku. Co ten udělal pro nás vyznavače starých filmů, je naprosto úžasné. Jeho kalendáře s dají prolistovávat donekonečna. A nejen že nám umožní pociťovat ten výše zmíněný závan. Taky nám dávají inspiraci pro hledání dalších informací o příslušných hercích a filmech včetně potřeby je shlédnout. Totéž platí o jeho knihách.

Na závěr se musím vrátit k tomu dnes jubilujícímu filmu Když Burian prášil. Byla to skvělá komedie se skvělými herci a herečkami. Jenže hrozné je, jak někteří dárci dobré zábavy a smíchu dopadli po válce. Nešťastná Zorka Janů, která si jako všemi zatracená sestra "zrádkyně" Lídy Baarové vzala život. Zavřený a ponížený Burian. Zavřený a doživotně z filmu vyloučený excelentní hrabě Kocharowski, tedy Čeněk Šlégl. Jak by asi tenkrát dopadli protagonisté nějakého tehdejšího okupantům sloužícího majora Zemana? Či spousty jiných filmů a pořadů z komunistického období?

Retro je teď v módě, hlavně 60. až 80. léta. Ale já měl vždycky slabost pro tohle retro. Jemné, idealizované, černobílé, ne moc dokonalé...