Lidové milice neskončily v propadlišti dějin

Blíží se výročí "vítězného února". Staří komunisté setřou slzu, ale ani oni asi nevzpomenou na související dnešní výročí - rozhodnutí ÚV KSČ o vytvoření a vyzbrojení Lidových milicí. O 2 dny později už byly v plné zbroji.

Už by nestálo za to se jimi zabývat, kdyby se nejednalo o subjekt, který zdaleka není resp. nebyl vynálezem a nástrojem jen naší komunistické strany. A který se může kdykoliv a kdekoliv v modifikované podobě objevit znovu.

Je to ideální prostředek k potlačování velkých demonstrací a podobných masových akcí. Policie je početně omezená, armáda je zase poněkud těžkopádná.  Milicionářské party jsou šikovné i k etnickým čistkám. Tam to zase má výhodu, že policie i armáda jsou příliš těsně svázané s oficiálním vedením státu, který se některými akcemi nechce "umazat". Tyhle polovojenské jednotky jsou méně okaté. O to brutálnější bývají.

Vznikají nenápadně, často v demokratických dobách, obvykle z iniciativy nějaké politické strany či hnutí. Jako hlídky, stráže, milice, domobrana, nazývat se mohou různě. Ze začátku působí korektně, tváří se jako ochránci pracujících, jako ochránci veřejného pořádku,  jako ochránci proti výtržníkům či jiným nebezpečným individuím a skupinám. Pak trpělivě čekají, až je rodná strana či hnutí povolá do skutečné zbroje. A až se strana dostane k moci, pomáhají ji u ní udržovat.

Lidové milice, resp. jejich zárodky, taky nevznikly až v únoru 1948. Už za 1.republiky KSČ založila tzv. Dělnické stráže na ochranu svých shromáždění, po válce z toho byly Závodní milice s na první pohled bohulibým účelem ochrany proti poválečným zmatkům. A zmíněného 23. února se zrodily Lidové milice už jako nefalšovaná "Ozbrojená pěst dělnické třídy."  Kterážto pěst  potom v budoucnosti několikrát udeřila i proti demonstracím, v nichž byla zastoupená mj. právě dělnická třída.

Asi nejznámějším příbuzným našich Lidových milicí byly jednotky SA na ochranu nacistické strany NSDAP. Vznikly v roce 1920, tedy už 13 let před tím, než se Hitler dostal k moci. Dalším výrazným příkladem byly různé domobrany za válek v bývalé Jugoslávii. Nebo později ve východní Ukrajině. Ale i ve spoustě jiných zemí, režimů a konfliktů.

Měli bychom být velmi obezřetní ke všem snahám, které mohou vést k zárodkům takových milicí, byť to někdy působí zcela nevinně. Snahy tu totiž jsou. Ať se jednalo o tzv. Sociálně intervenční hlídky, o které kdysi usilovala strana Věci veřejné nebo o tzv. Ochranné sbory, později Občanské hlídky Dělnické strany, či o nynější tzv. Hlídky dělnické mládeže jejího předvoje zvaného Dělnická mládež. Doufejme, že pouze jako na zábavný pokus se můžeme dívat na tzv. Psí hlídky navrhované stranou SPD.

Je správné, že lustrační zákon znemožnil členům Lidových milicí podílet se po pádu komunismu na státní správě. Ale žádný zákon nezlikviduje ideu polovojenských partiček, tvářících se ochranářsky, státotvorně a pořádkumilovně, ale čekajících na příležitost k ukázání pravé tváře.