Krásná Venezuela a mámivá socialistická víla

Před 13 lety jsme byli ve Venezuele. Krásná země s krásnými lidmi. S lidmi veselými, optimistickými, činorodými a s kupami bezstarostných dětí.  A s lidmi věřícími socialistickému experimentu tehdejšího prezidenta Huga Cháveze.

Jeden inteligentní a vzdělaný mladík nám tam nadšeně vysvětloval, jak jeho země bude budovat socialismus, coby ten nejlepší systém pro 21. století. Jak se zbaví vlivu té hrozné Ameriky a jak si budou konečně krásně žít.

Chtěli jsme mu dát zlomyslnou otázku, jestli zná aspoň jednu zemi, kterou socialismus k takovému krásnému životu dovedl, ale on už svou vizi začal vykládat nějakým Němcům, tak k tomu nedošlo. Stejně by to tenkrát na jeho názoru nejspíš nic nezměnilo.

Co asi dělají ti krásní, veselí, optimističtí lidé a spousty těch tehdy ještě dětí, co jsme tam tenkrát viděli, v dnešním venezuelském marasmu? Kolik z nich je mezi těmi třemi miliony uprchlíků zaplňujících sousední státy?

Možná by se dalo oponovat, že ten marasmus způsobil až současný prezident Maduro. Jenže ten jenom uchopil moc nad zemí, které socialistickou cestu vydláždil už Hugo Chávez.

Akorát, že Chávez ještě mohl vládnout v podmínkách jakžtakž demokratických, jednoduše proto, že většina národa té jeho cestě věřila a ve volbách ho volila. I kritici byli nejistí, protože s těmihle zásobami ropy se přece vždycky dá vyžít. A ejhle, nedá. V socíku nikoliv.

Tak se chtě nechtě znova vloudila ta tehdy nevyřčená otázka. Existuje aspoň jedna jediná země, kde se pravověrný socialismus povedl? A existuje aspoň jedna jediná země, kde se obešel bez represí?

Někdo by mohl ukázat na Čínu. Represe tam sice jsou, ale ekonomicky se jí daří. Jenže v Číně už ze socialistické ideologie nezbylo prakticky nic, kromě názvu vládnoucí strany. Z hlediska hospodářsko-sociálního je to tvrdý kapitalismus, který navíc má určitě blíž k pravicovým diktaturám pánů Franca či Pinocheta, než k běžnému kapitalismu evropského či severomerického střihu.

Lidé jsou bohužel nepoučitelní. Zdánlivě milá víla, přinášející vizi společnosti, kde už nebudou sobečtí kapitalisté, ale kde všechno bude řídit moudrý lid, je pořád živá. Občas si zdřímne, ale pak se zase probudí a vybere si nějaký národ, který začne mámit a balamutit. A zase najde úrodnou půdu...

Přeji krásné Venezuele, aby jí netrvalo moc dlouho, než zase bude veselá a optimistická.