Hledám, hledáš, hledáme

Člověk celý život něco hledá. Seberealizaci, čas, pohodu, lásku, zboží na internetu, zboží v obchodě, vlakové spojení. S přibývajícím věkem pak hlavně věci. Klíče, brýle, mobil, papírek s poznámkou, důležitý doklad...

U mě vedou klíče. Samozřejmě, že na ně mám své stabilní místo. Když si je však odtud vezmu před odchodem z bytu, uvědomím si, že ještě musím pro něco do skříně, zavřít okno, psovi dolít vodu a já nevím co všechno dalšího. Klíče přitom pořád držím v ruce, ovšem v nestřeženém okamžiku je někde položím. Takže když chci zamykat, zjistím, že je nemám. A exkurze celým bytem se opakuje. Zpravidla nikoliv jen jednou.

S telefonem to tak zlé nemám, ten se mi před odchodem nějak sám přemísťuje na stejné místo v tašce. Odtud zřejmě plyne pojem chytrý telefon. Horší to však je, když mě v takové odchodové chvíli telefon zazvoní a já vezmu hovor. Pak se výše popsaný proces s klíči v ruce opakuje s tou komplikací, že v druhé ruce držím k uchu přilepený telefon. Osoba, s kterou mluvím, pak může snadno získat dojem, že se baví s šílencem.

Jednou jsem tuto situaci dotáhl do dokonalosti. To mi telefon zazvonil delší dobu před odchodem, hovor však byl velmi dlouhý a nedařilo se mi jej ukončit. Byl jsem tak nucený během něho absolvovat  všechny kroky nezbytné k odchodu, jako převléknutí, dání do tašky všeho potřebného, vzetí klíčů do ruky, zmíněná dolití vody psovi, zavření okna apod. Všechno jsem to kupodivu perfektně zvládl, dokonce i klíče jsem nikde neodložil.

Jenže po vsunutí klíče do zámku jsem automaticky hmátl do tašky na místo, kam se mi vždy přemísťuje onen chytrý telefon. Zautomatizovaný kontrolní pohyb. Telefon tam nebyl. A tak jsem znovu rázoval bytem a s klíči v ruce hledal telefon. Pak jsem to vzdal, protože už jsem nutně musel odejít. Až na chodníku mi došlo, že telefon držím v ruce a mluvím do něho.

Náchylné k hledání jsou taky léky. A s nimi samozřejmě není žádná legrace. Jenže co dělat, když se taková miniaturní pilulka zlomyslně rozhodne si v nešikovné ruce zatancovat.  Následné lezení po zemi, kterému může předcházet hledání brýlí, případně baterky, je nejen ponižující, ale pokud probíhá například pod stolem může vést i k lehčímu zranění. Všechno sledující pejsek se tváří velmi pobaveně. Naštěstí se do hledání nezapojuje.

Ještě dramatičtější hledání podobného typu jsem zažil při hlídání tehdy asi roční vnučky. Po přetažení svetru přes její hlavu jsem zjistil že má v uchu jen jednu náušnici. Následoval proces , při němž by náhodnému pozorovateli asi nebylo zcela jasné, která z těch dvou po podlaze lezoucích osob je víc infantilní. No, dobře to dopadlo.

V jedné hledací disciplíně jsem ovšem většinou úspěšnější než výše zmíněný pejsek. A sice při hledání jeho míčků, které si s oblibou nechává házet. Často ho někam zastrčí nebo v zápalu hry někde nechá a zaujme ho hračka jiná. Časem si na něj vzpomene a začne ho hledat (a potom že se geny člověka nemohou přenést na zvíře). Protože však už mám ta jeho místa identifikovaná, většinou se mi daří jeho trampotu ukončit. Ne vždycky. Proto u nás míčků přibývá, přičemž jen některé jsou k dispozici.

Poněkud specifické pak je hledání virtuální. Mám na mysli hledání nějakého starého souboru v počítači, o němž jsem přesvědčený, že tam někde musí být.  To se mi taky většinou daří, ovšem má to jeden vedlejší efekt.  

Narazí se totiž přitom i na soubory jiné, díky nimž se nám z paměti vyplaví okolnosti, za kterých jsme je kdysi psali nebo nám odněkud připutovaly, k čemu sloužily apod. Vzpomínka je najednou velmi živá a my máme dojem že to není tak dávno. Řekněme tři až čtyři roky. Potom však podle data u souboru vidíme, že to nebylo ani před třemi lety, ani před čtyřmi, ale třeba před deseti či dvanácti. Jo, čas letí.

Věci ovšem nejen hledáme, ale občas i nečekaně nalézáme. Pokud se jedná o věc, jejíž existence už nám z paměti vypadla, nejeví se nám nijak hodnotná ani důležitá, a navíc jsme ji léta nepotřebovali, uděláme s ní krátký proces. Prostě ji vyhodíme.

Ovšem pozor. Úsudek, že když jsme něco bezcenného pět let nepotřebovali, už to potřebovat nebudeme, je velmi riskantní. Vyhozená věc zřejmě skončí v nějakém záhrobí a odtud nám velmi rychle připraví pomstu. Ta spočívá v tom, že i když jsme ji oněch pět let nepotřebovali, velmi záhy po jejím vyhození zjistíme, že právě teď bychom ji velmi potřebovali. V tomto případě už je však jakékoliv hledání marné...