Dvakrát na břehu řeky (povídka)

Na břehu téměř vyschlé řeky seděl stařec se svým vnukem. Podél protějšího břehu šla karavana lidí s naloženými vozy. Spíš se trmáceli, než šli. Vyhnuli se opuštěnému mlýnu a pokračovali, než sedící dvojici zmizeli za pahorkem,

"Dědo," zeptal se chlapec. "Je pravda, že řeka bývala hluboká a široká a v ní plavala spousta ryb?"

"Svatá pravda," odtušil starý muž. "Vždyť jsem ti to vyprávěl. A za tamhle těmi kopci, u našeho města, začínalo jezero. Obrovské jezero, na jehož konec oko nedohlédlo. Teď už z něj taky nezbylo skoro nic."

"A proto ti lidé odcházejí pryč? Že je tak málo vody? Bojí se, že nebudou mít co pít a z čeho vařit?"

"Ano, proto odcházejí. A taky proto, že když jsou sucha, nerodí se úroda a nejsou tu ani zvířata, která by se dala lovit. Je čím dál míň co jíst."

"A ti lidé jdou někam, kde sucha nejsou?"

"Ano, jdou do daleké země k veliké řece. Ta řeka pramení v jiné zemi, v zemi bohaté na vodu, v zemi, kde jsou husté lesy a plno zvěře. A odtud řeka přináší velmi mnoho vody, která se rozlévá do všech stran a úrodě se dobře daří. Tak jako tomu bývalo i tady."

"A tu vodu ta veliká řeka přináší do té země, kam i my půjdeme s mými rodiči?"

"Ano, ale já už s vámi nepůjdu. Už mi moc času nezbývá a tohle je moje země. Sem patří i moje kosti."

"Ale dědo já tě tu nechci nechat!"

Stařec se jen usmál a pohladil chlapce po světlých vlasech. Pak pravil: "Jednou o mě povíš zase svému vnukovi, ano? Nejen o mně, ale I o naší zemi, o téhle naší řece a taky o jezeru, na jehož konec oko nedohlédlo, ano? A o hustých lesích plné zvěře. Sám si to takto už nezažil, ale znáš to z mých vyprávění."

"Taky jsi mi vyprávěl o obrovském moři, které omývá břehy celé naší ohromné země. A říkal jsi, že se tam se mnou jednou podíváš."

"Tak tenhle slib už hochu nesplním. Snad mi to odpustíš. Prý jsou všechny cesty k moři zaváté pískem.Všude je tam jen samý písek a časem prý bude i tady u nás a všude okolo."

"To je moc smutné dědo."

"Ano, je to smutné. Ale ty svůj život prožiješ v nové zemi. Ta země má velkou budoucnost. Jsou tam pracovití lidé. I když nemají takové znalosti jako my a nestojí tam žádná města, ani žádné velké stavby. Ale to všechno čeká na vás. Vy je to naučíte a společně s nimi tam vybudujete bohatou říši. Nebo aspoň její základy. A budou v tom pokračovat vaše děti a jejich děti a děti jejich dětí. Věřím tomu."

O padesát let později:

Na břehu Nilu seděl stařec se svým vnukem. Po řece se pomalu pohybovala plavidla převážející kameny na stavby pro obydlí movitějších obyvatel.

"Dědo, "pravil chlapec, "jednou bych se chtěl stát stavitelem. Chtěl bych vymýšlet nové a velké stavby. A taky velké a krásné sochy."

"A co bys nejradši postavil?"

"Jak jsi mi vyprávěl o svém dědovi a o zemi, kde jste žili, tak jsi říkal, že tam byly hluboké lesy a v nich žila krásná velká zvířata. Líbilo by se mi, kdyby se tu někde postavila socha takového ohromného zvířete. Když my tu taková zvířata nemáme. A to zvíře by mělo lidskou hlavu."

"A čí hlava by to měla být?"

Chlapec chvíli přemýšlel a pak řekl: "Mohla by to být hlava tvého dědy. Když nemohl být tady s námi, tak by tu byl aspoň takhle. A byl by tu navždycky, protože ta socha by nikdy nespadla. Někdy mi nakreslíš, jak tvůj děda vypadal."

"To je výborný nápad," usmál se stařec. "Mého dědu by to moc potěšilo. Ale postavit takovou velkou sochu nebude snadné. Musel bys mít mnoho dělníků a mnoho velkých kamenů."

"Asi se budu muset stát nejen stavitelem, ale taky králem," přemítal chlapec. Pak pokračoval v otázkách:

"Všichni lidé, kteří odešli z tvé země, přišli sem?" vyzvídal dále vnuk.

"Někteří odpluli na jeden ostrov uprostřed moře. Tam prý postavili chrámy z obrovských kamenů."

"A dědo, v té zemi, kde jste tenkrát žili, taky tam stály takové kamenné stavby a chrámy?"

"Ano, stály. Moc jich tam stálo. A některé byly velké a krásné. Největší a nejkrásnější stály ve velkém městě u toho obrovského jezera, o kterém jsem ti taky vyprávěl. U Trittonského jezera."

"A to město tam je pořád?"

"Už asi jen zbytky. Prý ho z velké části zavál písek, který tam všude rozšiřuje poušť. A pod pískem mizí i další města."

"Jak se to největší a nejkrásnější město u toho jezera jmenovalo?"

"Jmenovalo se Atlantida."