Co je a co není demokracie?

Stává se to dost často. Kritizujete současného prezidenta nebo premiéra a hned je Vám spíláno, že neuznáváte výsledky demokratických voleb a vlastně ani demokracii. Je to velký nesmysl. Navíc nesmysl poněkud nebezpečný.

Když nám o dovolené prší, tak nás ten déšť pěkně štve. Ale znamená to, že neuznáváme naši zemskou atmosféru, která ho způsobila? Nebo dokonce, že bychom ji chtěli nahradit nějakou umělou, ze které sice nebude pršet, ale ani svítit sluníčko, měsíc, hvězdy...? Určitě ne.

Demokracie je svým způsobem atmosférou politického a vlastně celého veřejného života. Její součástí jsou svobodné volby. Ale zdaleka to není součást jediná.

Druhou součástí je dělba moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní. Třetí součástí je možnost vyjadřovat svobodně své názory, i když třeba nejsou v souladu s názory a konáním vítězů voleb. Tyhle věci moc dobře věděli už staří Řekové.

Kritika demokraticky zvolených představitelů (nazývaná některými našimi spoluobčany např. "Kvikot pseudodemokratů") je proto zcela legitimní prvek demokracie. Naopak legitimním prvkem demokracie nejsou například tlaky exekutivní moci na moc soudní. Byť ti, kdo tlačí, mají většinovou podporu voličů. A označování kritiků zvolených představitelů za nepřátele demokracie sice v rámci svobody slova legitimní je, skrývá však v sobě jeden nebezpečný virus.

Řada diktátorů se totiž dostala k moci svobodnými volbami. Jenže pak začali demontovat ony dvě další součásti. A své kritiky začali označovat právě za nepřátele demokracie, lidu či národa. Při tom se vždycky našlo mnoho přizvukovačů, kteří se v tomto cejchování "nepřátel" vyžívali. Nejprve obecně, pak už konkrétně. Posléze už nešlo jen o označování, ale o drsnější ataky.

A to všechno se dělo v době, kdy se virus teprve začal rozmnožovat. V době, kdy demokracie ještě na první pohled fungovala. Skutečně zhoubná choroba se dostavila až následně. Kam to mnohdy dospělo, víme z historie.

Rozhodně si nemyslím, že by u nás něco takového bezprostředně hrozilo. Pokud však pod demokracií budeme tvrdošíjně chápat jen to, že jednou za čtyři roky se jde k volbám a potom ať každý drží ústa a krok, tak nemusí jít jen o fiktivní scénář.