Konec léta jsem trávil psaním romantického příběhu, pro jistou nejmenovanou osobu. Dlouho jsem váhal, zda bych tento příběh měl zveřejnit a nebo si jej nechat pro sebe. Rozhodl jsem se pro první variantu a dávám ho zde. Dle mého názoru je moc zajímavý na to, aby ležel, jak se říká, "v šuplíku". Přesvědčíte-li mne o jeho kvalitě, přidám pokračování i s originálním názvem :-)
Jednoho půvabného jarního odpoledne, když bouřka ukončila svou pochmurnou nadvládu nad krajem a nebe opět získalo svůj blankyt s temně purpurovým nádechem, vítr lehce foukal a čechral vlasy mladíkovi, jehož bosé nohy nedbale proplouvaly mokrou travou. Nejen jeho chůze, ale i jeho odění bylo nedbalé. Nedbalé, ale přitom vkusné a velmi elegantní. Mimo krémově béžové kalhoty, jejichž nohavice byly lehce smáčené od čerstvě mokré trávy, měl na sobě nebesky modrou košili, která za ním při každém zafoukání povlávala. Kdyby někdo chtěl tak smyslný soulad jeho pohybu a na těle vlajícího oblečení napodobit, nepodařilo by se mu to. Působilo to tak nechtěně a svobodně, až se to zdálo dokonalé. Mladík nepřemýšlel o svém vzhledu a ani o ničem jiném. Miloval svobodu, a tak se po každé bouřce chodil kochat přírodou v blízkosti svého nedalekého zámečku. Připadl mu krátce po té, co jeho rodiče před dvaceti lety zmizeli neznámo kam. Přestože mu každý kout v zámku připomínal svou milovanou rodinu, nenechal se odradit steskem a úzkostí a staral se o zámek, jak nejlépe uměl. Věřil tomu, že se třeba jednoho dne jeho rodina vrátí a vše bude jako dřív. I když o tom snil noc co noc, moc nevěřil, že by se mu dostalo tak štědrého vysvobození. Byl sám. Sám se svými myšlenkami a starostmi.
Rodina ale nebyla tím jediným vysvobozením pro jeho samotu. Když byl malý, toužil po krásné dívce. Hodné a milé, se kterou se ožení, budou mít rodinu a večer ji a jejich děti bude brát na louku nad zámkem, kde spolu budou pozorovat západ slunce a potom hvězdné nebe. Teď, když byl sám, přál si mnohem víc než kdy jindy, aby se jeho touha naplnila. Možná ale touha není to správné slovo. Nešlo o tužby či cit. Šlo o vysvobození z kruté a srdce rvoucí samoty. Na louku chodil večer co večer a nechal se unášet hloubkou svého snu. Dnes však byl jeho smutek mnohem silnější, a proto se na louku vypravil hned, jak skončila bouřka. Uchvácen purpurovým nebem plul travou, když však jeho oči zpozorovaly něco nevídaného.
Na opačném konci louky se z jedlového lesa vynořila okouzlující rudovlasá dívka. Bez váhání spustila k nohám lehkou tuniku, jež byla zjevně jejím jediným oblečením, a ladně se vnořila do průzračně křišťálového jezírka.Mladík, fascinován tímto výjevem, téměř nevědomky zrychlil chůzi v touze zřít tuto zcela nepopsatelnou krásu zblízka. Byl ohromen. Přestože znal mnoho dívek z univerzity i města, nikdy před tím neviděl krásnější stvoření než to, které teď měl jen malý kousek od sebe. „Anděl v lidské podobě,“ pomyslel si, když užasl nad půvabem jejího těla.Celá bílá, snad jako by nikdy neokusila chuť slunečních paprsků, si máčela dlouhé rudohnědé vlasy ve vodě, která její, již tak bledé kůži, dodávala větší lesk. Nabrala ji do dlaní, aby si našla cestu od jejich vlasů přes čelo až k plným rudým rtům a dolíčku na krku, kde spočinula. Snad jen obočí představovalo pro vodu malou překážku ještě před tím, než se střetla s jejími něžnými víčky. Těžko popsat takovou krásu slovy. Každý její pohyb, každý záhyb na jejím bledém těle vyvolával v mladíkovi nepopsatelný pocit.
Ještě chvíli váhal, zda má přistoupit blíž. Od vysvobození ze samoty a utrpení jej dělilo jen pár kroků. Najít tak odvahu, aby ji oslovil a znovu by okusil sílu lidské blízkosti. Váhal. Teplo a chlad střídavě zalívaly jeho tělo. Pocit viny střídala explozivní euforie. Mohl bojovat se vším, ne však se svým srdcem. Zvítězil nad strachem, překročil milimetry nebeských rozměrů a zamířil ke hvězdám…
Jednoho půvabného jarního odpoledne, když bouřka ukončila svou pochmurnou nadvládu nad krajem a nebe opět získalo svůj blankyt s temně purpurovým nádechem, vítr lehce foukal a čechral vlasy mladíkovi, jehož bosé nohy nedbale proplouvaly mokrou travou. Nejen jeho chůze, ale i jeho odění bylo nedbalé. Nedbalé, ale přitom vkusné a velmi elegantní. Mimo krémově béžové kalhoty, jejichž nohavice byly lehce smáčené od čerstvě mokré trávy, měl na sobě nebesky modrou košili, která za ním při každém zafoukání povlávala. Kdyby někdo chtěl tak smyslný soulad jeho pohybu a na těle vlajícího oblečení napodobit, nepodařilo by se mu to. Působilo to tak nechtěně a svobodně, až se to zdálo dokonalé. Mladík nepřemýšlel o svém vzhledu a ani o ničem jiném. Miloval svobodu, a tak se po každé bouřce chodil kochat přírodou v blízkosti svého nedalekého zámečku. Připadl mu krátce po té, co jeho rodiče před dvaceti lety zmizeli neznámo kam. Přestože mu každý kout v zámku připomínal svou milovanou rodinu, nenechal se odradit steskem a úzkostí a staral se o zámek, jak nejlépe uměl. Věřil tomu, že se třeba jednoho dne jeho rodina vrátí a vše bude jako dřív. I když o tom snil noc co noc, moc nevěřil, že by se mu dostalo tak štědrého vysvobození. Byl sám. Sám se svými myšlenkami a starostmi.
Rodina ale nebyla tím jediným vysvobozením pro jeho samotu. Když byl malý, toužil po krásné dívce. Hodné a milé, se kterou se ožení, budou mít rodinu a večer ji a jejich děti bude brát na louku nad zámkem, kde spolu budou pozorovat západ slunce a potom hvězdné nebe. Teď, když byl sám, přál si mnohem víc než kdy jindy, aby se jeho touha naplnila. Možná ale touha není to správné slovo. Nešlo o tužby či cit. Šlo o vysvobození z kruté a srdce rvoucí samoty. Na louku chodil večer co večer a nechal se unášet hloubkou svého snu. Dnes však byl jeho smutek mnohem silnější, a proto se na louku vypravil hned, jak skončila bouřka. Uchvácen purpurovým nebem plul travou, když však jeho oči zpozorovaly něco nevídaného.
Na opačném konci louky se z jedlového lesa vynořila okouzlující rudovlasá dívka. Bez váhání spustila k nohám lehkou tuniku, jež byla zjevně jejím jediným oblečením, a ladně se vnořila do průzračně křišťálového jezírka.
Mladík, fascinován tímto výjevem, téměř nevědomky zrychlil chůzi v touze zřít tuto zcela nepopsatelnou krásu zblízka. Byl ohromen. Přestože znal mnoho dívek z univerzity i města, nikdy před tím neviděl krásnější stvoření než to, které teď měl jen malý kousek od sebe. „Anděl v lidské podobě,“ pomyslel si, když užasl nad půvabem jejího těla.
Celá bílá, snad jako by nikdy neokusila chuť slunečních paprsků, si máčela dlouhé rudohnědé vlasy ve vodě, která její, již tak bledé kůži, dodávala větší lesk. Nabrala ji do dlaní, aby si našla cestu od jejich vlasů přes čelo až k plným rudým rtům a dolíčku na krku, kde spočinula. Snad jen obočí představovalo pro vodu malou překážku ještě před tím, než se střetla
s jejími něžnými víčky. Těžko popsat takovou krásu slovy. Každý její pohyb, každý záhyb na jejím bledém těle vyvolával v mladíkovi nepopsatelný pocit.
Ještě chvíli váhal, zda má přistoupit blíž. Od vysvobození ze samoty a utrpení jej dělilo jen pár kroků. Najít tak odvahu, aby ji oslovil a znovu by okusil sílu lidské blízkosti. Váhal. Teplo a chlad střídavě zalívaly jeho tělo. Pocit viny střídala explozivní euforie. Mohl bojovat se vším, ne však se svým srdcem. Zvítězil nad strachem, překročil milimetry nebeských rozměrů a zamířil ke hvězdám…
