Kapitola z imaginárního deníku člověka s úzkostně-depresivní poruchou. A s lehoulinkým aspergerem. Mírnou sociální fobií. Možná i hypochondrií.
Abych se donutila komunikovat a tím na chvíli překonala svou patologickou introverzi, slíbila jsem kamarádce, že ji doprovodím na přednášku. Tedy psa by nevyhnal. Kdybych nevěděla, že na mě Eva čeká před kulturákem a zajímavost akce je zaručena osobou známého filozofa, asi bych to vzdala, zapnula topení a uvařila čaj. Konec dubna, ale momentální počasí silně připomíná Vivaldiho Zimu. Musím si pospíšit.
Jednou z vlastností, která se u mě v poslední době nějak zvrtla, je dochvilnost. Dřív jsem razila heslo „raději o deset minut dřív než o minutu později“ a bývala jsem pro tuto obsesi častým objektem laskavých poznámek mých dětí i Adama. Ale zdá se, že nedávno jsem ono heslo vyměnila za „nikdy nevycházím z domu bez rtěnky“. Vypadá to jako docela pozitivní a zdravá změna, ale nutno přiznat, že za mizející dochvilností je spíš určitá apatie než nějaký free pocit. A rtěnka bývá často jediný pokus, jak dodat depresí strhanému obličeji nějaký výraz a sobě alespoň minimální sebeúctu.
Takže musím spěchat, ať tam Eva dlouho nemrzne. Očima vybírám nejkratší přímky v rámci křivolaké ulice a přejdu proto na druhý chodník. Rázuji si to celkem energicky. Nakonec tam přece jen budu včas. Mlask. Doparoma! Jedna z těch uvolněných dlaždic mě dostala. Jak jsem jí šlápla na břicho, vyzvrátila na moji nohavici blátivou břečku, kterou spolykala předchozí deštivou noc. Do háje, to teda vypadám. Zkusím nabrat trochu čerstvého sněhu z chodníku, kterého bych se jindy nedotkla ani dvoumetrovou tyčí, a rozmatlat blátivé fleky po riflích tak, aby byly míň nápadné. Vlastně díky Bohu za tu apatii. Dřív bych se otočila a se slzami v očích se vrátila domů přemítajíc o tom, proč zrovna já jsem takový magor. Místo toho jsme si našly krásná místa ve druhé řadě mezi studentkami univerzity třetího věku 70+ a všechny myslím laskavě přehlížejí, že od kolen dolů vypadám jako bezdomovec.
Zvláštní: vždycky mě tak trochu překvapí, jak mile a vstřícně se ke mně hlásí řada bývalých kolegů a známých. Ačkoli to vím, stejně moje cesty mezi lidi vypadají takhle: mozek se z nějakých podvědomých příčin hrozí toho, že bude muset komunikovat a začíná částečně odpojovat zrak, schopnost soustředění, paměť a rovnováhu. Tyto projevy úzkosti narůstají s tím, jak dobře si uvědomuji svůj nenormální stav, svou zranitelnost, a jak se bojím, že to na mně každý pozná. Je to začarovaný kruh. Podle Adama ale klamu tělem; není na mně vidět vůbec nic.
Když pak dojde na věc, opravdu někoho potkám a výsledkem je delší hovor, všechno probíhá normálně a uklidním se. Začínám to chápat: moje běsy vylézaji z děr, když jsem jen sama se sebou, ale bojím se, že už brzy budu hodnocena a shledána nedostatečnou. Největším nepřítelem je tedy mé vlastní Ego, které si tak moc přeje, aby ho ostatní přijali a docenili. A protože oni to zpravidla dělají (alespoň navenek), můžu jen potvrdit: ano, chodit mezi lidi opravdu zlepšuje náladu. Takže kdo řešíte podobné problémy: socializujte se, abyste se desenzibilizovali. (Fuj! Češtino, promiň.)
