Kde končí tolerance? (2)

Tato otázka stále visí ve vzduchu. Co všechno bude ještě schopna tolerovat příroda, aniž by nás začala „natvrdo“ ničit? Kolik kulturních světů se vejde do Evropy? Kolik skandálů a kauz ještě sneseme na naší politické scéně?

Jak si na podobné otázky odpovědět, když často ani v našem osobním životě nedokážeme rozhodnout, kdy mlčet a kdy se už ozvat?

I já sama jsem kdoví proč neustále stavěna před úkol rozhodnout se, zda budu ta hodná a tolerantní, ačkoli to bude se skřípěním zubů a za cenu vlastní újmy, anebo zda se něčemu postavím na odpor a vydobudu si práva, která mi (jak se domnívám) náležejí, jenže budu za blbku a lítou saň. Připadá mi, že v tomto neustále skládám jakýsi reparát a nejsem ani schopná pochopit, zda jsem v něm obstála.

Příklad z tohoto týdne. Zašla jsem na charitativní koncert barokní hudby, který se konal v krásném prostředí (také) barokního kostela. Nebylo plno, ale muzikanti ani zdaleka nehráli přesilovku. V celém kostele bylo jedno jediné dítě – krásný černovlasý tmavooký kluk. Jelikož zkoušky tohoto druhu nějak přitahuji, sedl si samozřejmě s rodiči do řady přímo za mnou.

Vzhledem k chybějícím předním zubům odhaduji, že mu bylo přibližně šest let. V takovém věku toho o slušném chování nemusí vědět moc; od toho má neustále nablízku rodiče a učitele, aby ho i v tomto oboru průběžně vzdělávali.

Pomíjím, že měl na sobě šustivou bundu. Vážně není možné chtít po rodičích, aby při nákupu bundy zohledňovali množství decibelů, které při jakémkoli pohybu generuje její svrchní materiál. Až potud je vše v pořádku – šustění určitě přežiju.

Pokud ovšem během koncertu přijde na řadu tiché Adagio a dítko začne v jeho průběhu rozepínat zipy a patenty na nějakém penálu, štrachat tužky a notes, listovat v něm, cosi do něj zuřivě škrábat a u toho se s matkou dělit o své dojmy, mám za to, že něco zatraceně není v pořádku.

(Zažila jsem již koncert, kde jediné zhruba dvouleté dítě neorganizovaně vykřikovalo a házelo po zemi různé předměty, protože ty v dřevěných lavicích vydávaly hezky hlasité zvuky, které se v chrámové lodi nádherně rozléhaly. Celkem efektivně ten capart zničil hudební zážitek všem přítomným.)

Toto bylo poněkud lehčího kalibru, účinnost ruchů byla jen lokální. Prostě u mě. Po určitém mučivém váhání jsem se ve vhodné chvíli otočila a řekla velmi lapidární větu: „Buď zticha, nebo běž ven.“ Nic moc kreativního, uznávám. Zbaběle jsem si netroufla komunikovat přímo s bohorovně se tvářící matkou, které klučina seděl na klíně.

Rozumějte, já nemám vůbec nic proti dětem a chápu, že přes hodinu klidně sedět a poslouchat vážnou (a ještě k tomu barokní) hudbu je nad jejich síly. Mám toho však hodně proti neomaleným, nesoudným a nechápavým rodičům, kteří považují své zřejmě liberálně vychovávané dítě za pupek světa, kolem kterého se všechno musí točit.

Abych to tedy dopověděla. Inteligentní hoch po mém zásahu skutečně zmlknul, leč až do konce koncertu neustále přecvakával barvy na své parádní čtyřbarevné propisce. Takže sečteno a podtrženo – koncert jsem měla pokažený, odcházela jsem rozčilená, ale kupodivu jsem se cítila i provinile. Neměla jsem být tolerantnější?

Vážně si musím nechat líbit, když někdo maří mé plány občerstvit se nerušeným hudebním zážitkem? Nebo to mám brát tak, že i ten hošík měl právo na svou pohodičku? Těší mě jenom fakt, že zaplacené vstupné bude použito na dobrou věc, takže jsem se nestresovala zbytečně.

Na konec měsíce je ohlášen další koncert barokní hudby, kterou léta zbožňuji. Jenže popravdě, bojím se tam jít. Mám strach, že za mnou bude jiný hošík za tiché a pobavené asistence rodičů střílet z kuličkovky. Jsem neurotik, já vím. Neměla bych se léčit?