Právo na dítě aneb Kdo se tady úplně zbláznil

Nedávno si několik politiků vyměňovalo názory na hranice asistované reprodukce. Který z jejich názorů už není možné považovat za normální? A je vůbec potřeba, abychom se vzájemně takto nálepkovali?  

Nevěřili byste, jak těžké je dobrat se toho, o co přesně se v rámci legislativního procesu jednalo. Ale prokousala jsem se tím a zde je výsledek:

Na 56. schůzi poslanecké sněmovny byl dne 26. 4. 2017 ve 3. čtení projednáván návrh novely zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (sněmovní tisk číslo 874). První díl hlavy II tohoto zákona tvoří právní rámec tzv. asistované reprodukce. Abychom lépe rozuměli tomu, o čem je vlastně řeč, ocituji zde § 3 odst. 1 zmíněného zákona:

„Asistovanou reprodukcí se rozumí metody a postupy, při kterých dochází k odběru zárodečných buněk, k manipulaci s nimi, ke vzniku lidského embrya oplodněním vajíčka spermií mimo tělo ženy, k manipulaci s lidskými embryi, včetně jejich uchovávání, a to za účelem umělého oplodnění ženy

a) ze zdravotních důvodů při léčbě její neplodnosti nebo neplodnosti muže, jestliže

1. je málo pravděpodobné nebo zcela vyloučené, aby žena otěhotněla přirozeným způsobem nebo aby donosila životaschopný plod, a

2. jiné způsoby léčby její neplodnosti nebo neplodnosti muže nevedly nebo s vysokou mírou pravděpodobnosti nepovedou k jejímu otěhotnění, nebo

b) pokud jde o potřebu časného genetického vyšetření lidského embrya, je-li zdraví budoucího dítěte ohroženo z důvodu prokazatelného rizika přenosu geneticky podmíněných nemocí nebo vad, jejichž nositelem je tato žena nebo muž.“

Pokud jste dočetli až sem, gratuluji vám k vaší vytrvalosti. Bude podrobena ještě nejedné zkoušce.

Poslanec za ČSSD Bc. František Adámek předložil k návrhu novely zákona svůj pozměňovací návrh, kterým chtěl umožnit neprovdaným ženám, aby mohly podstoupit umělé oplodnění samostatně, bez souhlasu muže, s použitím spermatu anonymního dárce.

K tomu je třeba nejprve předeslat, že již za současné právní úpravy je možné, aby umělé oplodnění podstoupila neprovdaná žena, ale pouze na základě písemné žádosti, kterou předloží společně s mužem, se kterým chce tuto zdravotní službu podstoupit. Zákon zde používá legislativní zkratku „neplodný pár“.

Změna v zákoně měla být provedena doplněním textu do § 6 odst. 1 (navrhovaná změna je vyznačena tučně): „Umělé oplodnění lze provést ženě v jejím plodném věku, pokud její věk nepřekročil 49 let, a to na základě písemné žádosti ženy a muže, kteří tuto zdravotní službu hodlají podstoupit společně (dále jen „neplodný pár“) anebo na základě žádosti ženy, která nesetrvává v době léčby v právoplatně uzavřeném manželském svazku a pokud tuto zdravotní službu hodlá podstoupit samostatně, s použitím spermatu anonymního dárce.“

Pozoruhodné je i odůvodnění tohoto pozměňovacího návrhu. Stávající úprava se jevila jeho autorovi „jako nedostatečná, neboť nereflektovala potřeby společnosti a v praxi docházelo k jejímu obcházení. Neprovdaná žena volila rizikový způsob otěhotnění, nebo byl souhlas muže jen účelovým prohlášením bez skutečného záměru podílet se na výchově dítěte. Zda má žena partnera či její sexuální orientace, by neměly při umožnění umělého oplodnění hrát roli. (…)“

Z médií víme, jak v diskusi k tomuto návrhu reagovala paní poslankyně MUDr. Jitka Chalánková (TOP 09), které byl následně o hlavu otloukán její názor, že právo na dítě nepatří mezi základní lidská práva. Ačkoli znám sama z vlastní zkušenosti, jak sžírající a mučivá může být pudová touha po dítěti, musím s paní poslankyní souhlasit. Naplňování některých tužeb se totiž až příliš podobá bezhraniční chtivosti; ať to stojí, co to stojí. Krom toho, není přece posláním zákonodárců přizpůsobovat zákony společenské praxi, pokud se jim tato praxe jeví jako destruktivní pro společnost samu.

Souhlasím i s názorem pana ministra zdravotnictví, že nemůže podporovat trend, kdy se více než 50 procent dětí rodí mimo manželství. Jak se na naší společnosti podepíše také vysoký podíl dětí, vychovávaných jen jedním rodičem v neúplné rodině, to ještě v budoucnosti uvidíme. Není však potřeba chodit nepříjemnostem naproti.

V komentářích k této kauze se hodně psalo o singl ženách, které jsou nepřijetím návrhu znevýhodněny, neboť si nemohou bez partnera pořídit dítě. Ach, jaký středověk! Málokdo si ale zřejmě uvědomil, že jde i o pokus o prolomení dveří k asistované reprodukci u lesbických párů, která by se tím stala daleko snazší (už by ani nebylo třeba shánět kamaráda, který to pro ně podstoupí).

Pořád se mi do hlavy vkrádá myšlenka na Overtonovo okno. Tento pojem už nelze vysvětlit v rámci tohoto článku, ale vřele doporučuji se s ním seznámit. Jde zkrátka o mechanismus, jak nenormální a morálně zcela nepřijatelné jevy tak dlouho nejrůznějšími sofistikovanými způsoby lidem podsouvat, až jsou nakonec přijaty a prohlášeny za normální a žádoucí. Tak přesně o to se zde jedná. Naštěstí zatím zvítězil zdravý rozum a mravní cítění. Populační krizi naší civilizace nevyřešíme bezbřehými manipulacemi se spermatem a embryi nebo snad klonováním, ale návratem ke stabilní rodině.

A na závěr jeden zcela přízemní argument, proč bylo naprosto správné pozměňovací návrh nepřijmout. Ve výše citovaném § 3 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách se asistovaná reprodukce definuje jako postup používaný ze zdravotních důvodů pro léčbu neplodnosti páru muže a ženy, případně pro zkoumání rizika přenosu genetických onemocnění.

Pokud ale žena žije sama, o žádnou léčbu neplodnosti by se u ní v případě asistované reprodukce nemuselo jednat. O neplodnosti této ženy se v pozměňovacím návrhu totiž vůbec nehovoří. Přijetím návrhu by se tedy do zákona dostal značný rozpor, protože podmínky uvedené v § 6 odst. 1, za jakých by bylo možné asistovanou reprodukci provést, by odporovaly její samotné definici.

P.S. Tak krásně jako paní Šichtařová jsem to nenapsala, to uznávám; ale každý hlas je třeba.