Zrada! V ODS, ČSSD, SZ i KDU-ČSL

„Je to rebel!“ přiopile žaluje Petr Nárožný v Hrátkách s čerty a předsedové politických stran jako by mu z oka vypadli. Není demokratické strany, aby neměla potíže s přeběhlíky či disentem. A tak se hrozí i vyhrožuje.

Táhni nevdečníku rebelovat jinam...neznám

Poslanecké kluby jsou většinou šedivou masou z níž vybočují ministři, předsedové a pak jejich kolegyně a případné milenky. I tiskoví mluvčí bývají známější. Inu volíme přece strany a kampaň se vede stylem, že vítězí ten, kdo ho má největšího – zklidněte se, mám na mysli bilboard – nebo jich má nejvíc – těch bilboardů.

Zatímco senátoři si tu a tam mohou dělat nárok na to, že byli zvoleni díky vlastnímu charisma, u poslanců to už tolik neplatí a ne vždy jsou klauni jako Jandák zárukou úspěchu. Schválně kolik poslanců z těch dvou set znáte sami? Vedení stran tlačí zvolené zástupce lidu do pozice hlasovátek s příslibem opětovného zařazení na kandidátní listiny – inu mají to jen na čtyři roky.

Samozřejmě, že regiony ovlivňují nebo určují, kdo bude na té či oné kandidátce, nicméně tady už funguje klientelismus. Poslanec sice zastupuje dáný volební okrsek, ale ve skutečnosti je vyslancem své party z mokré čtvrti a pro ní je důležité, koho a kam prosadí v Praze na centrálních úřadech, kde jim ušlape cestičku k tučným dotacím státu, nebo nějaké té výhodičce či místečku ve správní radě s tučným přilepšením k platu. Poslanec, který se pohádá s vedením strany, zvláště když je strana u moci a kontroluje ministerstva a napojené instituce, toho asi moc nezíská.

Někde jsem už před časem četl, že záhy poté, co se stal Vladimír Tlustý osinou pro vedení ODS, byli odejiti i lidé, které prosadil d některých křesel.

Na druhou stranu, koláč není vždy dost velký, a tak jednotlivým poslancům někdy nezbývá, než vystrčit růžky a potencionálně zvýšit svou cenu. Samo sebo - ne vždy to musí být tak pragmatické či vypočítavé a osobní zásady i přesvědčení v té či oné míře hrají značnou roli. Ovšem, je to zároveň nebezpečné, protože předsedové stran se takových zlobivých oveček budou chtít zbavit.

Navíc u stran, které právě vládnou mají šéfové mocnou zbraň v tom, že jednoduše ukážou prstem na Damoklův meč v podobě předčasných voleb. A to znamená nejistotu - je to jako hrozba vyhazovu z práce. Polštáře poslanců jsou měkčí, ale probuzení do reality horší. Ne každý je tak šikovný obchodník s akciemi jako Stanislav Gross.

Šéfové opozičních stran to mají snažší v tom, že stádečko v opozici vyhládne a bez jednoty nemá šanci prorazit ke korytům. Avšak nejedné ovečce se může zdát, že by ji bača stejně propříště zařízl, nebo by sama praskla a provalilo se, jak se přežrala jetele. A občas navíc přijdou s lákavou nabídkou vlci.

Paroubek i Topolánek si však mohou svorně poplakat, jak jim různí odbojníci kazí hru.

Řešení této situace je podle mne v zavedení většinového systému a úpravách volebního zákona tak, aby se omezila barvotisková podoba voleb. Ziskem by mohlo být více charismatických politiků a konkrétnější sliby stran i adresný volební trest za neplnění programu. Sammozřejmě, že to není samospasitelné, ale nadále považuji za idiotský názor, který převládl po roce 1989 a mluvili o potřebě kontinuity a prosazovali poměrné zastoupení, které produkuje silnější stranické oligarchie.

Pokud jde o programy, je tragické, když ve volbách sociální demokraté s předsedou Jiřím Paroubkem především slibují, že nebudou jako ODS a navíc budou pro nás pracovat (– no to byste měli holenkové, jste za to královsky placeni). A neméně tragické je, když si premiér Miroslav Topolánek posteskne, že volební sliby ODS neměly být tak konkrétní, protožě teď se mu špatně plní. Ovšem pořád je to lepší, než mobilisovat proti levici jako Václav Klaus a hned po volbách - šup s ní do postele.

Menší strany, ať už jde o lidovce nebo zelené, by ve většinovém systému sice mohly zaniknout, nebo se více scvrknout. Na druhou stranu již dnes připomínají zdivočelé satelity, které rve na kusy gravitace větších stran. A když bych pokračoval v této vesmírné alegorii do samého konce, pak mi výcházejí komunisté jako konstantní černá díra.