Ruská okupace pokračuje v našich hlavách

Prý bychom to stejně nemohli nikdy vyhrát. Je nás jen deset milionů a Rusů 120 nebo 150. Tak někdo reagoval na otázku, zda jsme dnes národem, který by se ubránil ruské invazi. Společně s básníkem volám: Jsme malí, slabí – dosti těchto řečí!

Tahá nás nekdo za snurky?anonym

A musím jednoduše odrazit i poznámky, že jsme členy NATO a funguje kolektivní obrana. Funguje? A kdy jako? Vážně - také doufám, že kolektivní obrana funguje a Rusko je obr na hliněných nohou, ale před Mnichovem jsme také v leccos doufali. Nejde mi o Rusko, Západní nebo jinou Evropu, jde mi o nás.

Tvrdím, že ani Sovětský svaz v dobách své vrcholné moci na konci 60. let nebyl schopen ovládnout a kontrolovat patnáctimilionové Československo, pokud by čelil jednotnému a sebevědomému národu. Jenže naše politická elita vzešla z kolaborace se Sovětským svazem a značná část potentátů se oprávněně bála, že  bez pokračování vazalského vztahu si moc a své prebendy neudrží. A tak otevřeli zadní vrátka, neřkuli řadu bran.

Výsledkem byl oživený cejch zbabělců, kteří nechávají o svém osudu rozhodovat druhé. Poprvé se o to přičinil Eduard Beneš v roce 1938 a svou smutnou roli zopakoval v roce1948. Samozřejmě Beneš nebyl sám. Selhal každý, kdo se smířil a nebojoval. Jenže Beneš byl hlavou státu a role elit je v konfliktních situacích nezastupitelná. Podobně selhal Duček jako ikona Pražského jara a selhal hanebně i Ludvík Svoboda jako prezident a oslavovaný vojenský hrdina.

A tak jsme nikdy nebojovali. Mnozí současní historici tvrdí, že to bylo lepší, že jsme neměli šanci. S takovou zřejmě ani nikdy mít nebudeme, ale pojďme dál.

S tím jak se zhroutil Sovětský svaz, hroutila se moc jeho kolaborujících vazalů. Znovu nikdo nebojoval. Zvládli jsme to po čtyřiceti či dvaceti letech sametově a jak už to bývá, když lidé zaplatí nízkou cenu, váží si získaného přímo úměrně – tedy nepříliš.

A tak někdo říká, že tu naši svobodu dohodl někde Gorbačov s Reaganem a Bushem, že nám pečená přiletěla do huby. Není to úplně pravda, byl jsem tehdy na vysoké škole, aktivně jsme zahájili nenásilný odpor proti režimu. Ale velice opatrně a sami jsme byli příjemně překvapeni, jakou míru bezmoci nakonec projevil. Odhodlání a vůle statisíců lidí tu stála proti papírové přesile komunistické moci kontrolující policii, armádu a lidové milice i média. Odhodlání zvítězilo.

Nevzývám tedy k automatickému zalevání stromu svobody krví vlastenců. Boj je většinou až poslední možnost, ale na druhou stranu, mi tuto možnost několikrát promeškali. Když totiž nemá cenu za něco bojovat, pak je to asi opravdu bezcenné.

Pokud se cítíme slabší než  třeba právě Rusové, bojíme se,  že nám zavřou kohoutky u ropovodu, pak ruská okupace neskončila.  Pokud argumentujeme, že nemůžeme udělat to či ono, protože by se to nemuselo líbit Moskvě a zveme si ruské generály, aby nám to vysvětlili, pak ruská okupace pokračuje a někdo ji chce znovu využít k potlačení domácích soků, nebo si alespoň chce jako bývalý německý kancléř zajistit teplé a lukrativní místo v ruské firmě.

Když znovu přemítám v této souvislosti o úloze elit, vybaví se mi  mimovolně král Artuš Seana Conneryho ve filmu První rytíř, kdy v bezvýchodné situaci pod namířenými samostříly pozvedá meč a volá na své věrné: Bojujte! Nikdy se nevzdávejte!  Asi sklouzávám do barvotiskového patosu, ale když to srovnám s výkony našich hlav států v moderní historii, citím hořkost. No a pak si ještě přečtu slabomyslný a argumentů prostý komentář Václava Klause a také zaslechnu něco o tom,  že se bude mračit na českou vládu. A už vidím dalšího ruského kašpárka, který škodí své zemi. Je k nerozeznání od komunistů a jejich voličů, kteří také dál, věrně přitakávají Kremlu, ať již se z jeho zdí line cokoli.