Kdo je největší českýhrdina? - ptala se nějaká televize chodců. Odpovídali, že Václav Havel, nebo že neví. Takže: Hledá se hrdina. Sursum corda!*
archiv
* "Vzhůru srdnatí!"
Začal jsem hledat hrdinu z definice. Encyklopedie praví, že hrdina je ztělesněním klíčových rysů naší kultury. Má obvykle nadlidské schopnosti nebo idealizované charakterové vlastnosti, které mu umožňují chovat se neobyčejně a konat významné tedy hrdinské skutky. Díky kterým se stane slavným.
Při pohledu do národní mytologie se to zdá snadné: Bivoj, Bruncvík, Bajaja. Někteří historičtí vůdci dosáhli báječné pověsti či výsledků. Praotec Čech, Libuše, bratr Žižka a především několik knížat a králů včetně průzkumem posvěceného Karla IV. Pak se to nějak zvrtlo a mytologické hrdiny od jisté doby zastupuje především dobrý voják Švejk, který s gigantickou silou formoval i národní rysy. A ty soudobé, skutečné hrdiny zdevalvovali nadlouho oficiální hrdinové soc. prc.
Stát se hrdinou je těžké z definice, ovšem dnes je těžké i hrdinou být. Vlastně hrdinové jakoby neexistují. Slavnými se místo nich stávají lidé, kteří to báječně umí s mičudou nebo pukem, nebo se objeví v telenovele či realityšou. Jediné nadlidské na našich slavných je často jen blbost - nejen jejich vlastní, ale i jejich fanoušků. Ale zpátky k hrdinům, tedy pokud vás nezajímají poslední skutky Paris Hiltonové.
Václav Havel se zachoval hrdinsky, když čelil komunistickému režimu, ale nejsem si jistý jestli je ztělesněním klíčových rysů naší kultury. Spíše je jak postmoderní verze Ježíše - jako by měl vykoupit hříchu většiny společnosti, takový ten Forest Gump, za nímž lidé běhají po nějaký čas s nadějí, že najdou smysl života či vykoupení. Napadl mne také profesor Antonín Holý, který svou prací zachránil více životů než průměrní hrdinové z románů a kolegové v něm vidí kandidáta na Nobelovu cenu. Jeho hrdinství spočívá nejspíš v tom, že se věnoval vědě u nás, i když on sám by s takovým názorem nejspíš nesouhlasil. Doufám, že tu Nobelovu cenu třeba už příští rok dostane a pak se alespoň měsíc bude o něm psát více než o Agatě Hanychové nebo Jardovi Jágrovi. Profesor Holý na mne působí nesmírně skromně. Je to rys naší kultury?
Něco podobného mne pak napadlo i v souvislosti s Karlem Schwarzenbergem. Přes svůj věk se rozhodl sloužit zemi zmítané bolševickou verzí mafiánského kapitalismu a vnesl do naší politiky porci noblesy kombinované s jadrnýma - přitom poměrně laskavým - humorem. Ale hned mne napadlo, že vlastně všichni jsme hrdinové, protože žijeme tady a teď se všemi problémy a starostmi. Jenže to není nadlidské, naopak. Takže nám ještě zůstávají veteráni 2. světové války. Je až děsivé, jak často titíž lidé získali rychle další přívlastky - političtí vězňové a emigranti. A přesto u nás komunisty volí dál 10 až 15 % lidí.
Samozřejmě máme i hrdiny současnosti, kteří zachránili někomu život, nebo se poprali se svým handicapem a stali se příkladem pro ostatní. Ale znáte někdo jméno někoho takového? Vždyť i představitelé zmíněné komunistické strany mají v médiích větší prostor než jejich oběti.
Aaaa - padla kosa na kámen. Vždycky jsem měl podezření, že v mém okolí někdo rozhazuje kryptonit.
Svůj velký díl na kvalitě produkce hrdinů mají totiž média, která si hýčkají ony takzvané celebrity. Noviny, časopisy, televize většinou vzdaly snahy vychovávat své čtenáře a diváky v touze po zisku chtějí bavit, polaskat i ty nejnižší pudy. A tak čteme o postelové virtuositě Karla Gotta nebo o potácení se životem Ivety Bartošové. Když si projdete weby a prolistujete noviny a časopisy většinou tam narazíte na staré známé firmy. Opravdoví hrdinové se tlačí často v kratičkých notickách někde uvnitř a ještě bez fotky.
Možná, že to je klíčový rys naší národní kultury u nás v Hobitíně, odkud Pytlíci a Samvědi vyrážejí za hrdinstvím do světa. Jakoby nám nezbývalo, než si povzdechnout a v duchu Limonádového Joea zahlaholit: Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina...
