Lidový dům nebo Pavilon oranžgutánů?

Když byl 25. dubna 2005 Jiří Paroubek po zvolení předsedou ČSSD designován V. Klausem českým premiérem, stal se malý zázrak: kolika náměstkům v celém světě, původně pracujících v podniku jako jsou Restaurace a jídelny, se podaří získat premiérské křeslo! Dlužno dodat, že JP rozhodně nebyl kariéristou. Sám se označil za pravicového sociálního demokrata a za své pojetí politiky ČSSD bojoval v čele Rakovnického proudu prakticky ztracenou bitvu s M. Zemanem.

Druhý "zázrak" se udál za jeho premiérování. Po Špidlově a Grossově fiasku se předvolební preference ČSSD – vítěze předchozích parlamentních voleb – potácely u dna; v květnu to bylo 11,4% (dle agentury STEM). Od Paroubkovy inaugurace začala obliba ČSSD téměř plynule růst (a dlužno dodat, že se tak dělo za naprosté nepřízně až nenávisti většiny médií vůči JP): červen 15%, červenec 20,9%, září 21,1%, listopad 25,6% a vrcholu dosáhly v lednu 2006 na hodnotě 27,2%! Málokdo již pochyboval, že s příchodem jara bude předstižen i dosavadní a permanentní lídr tohoto žebříčku, ODS! Zde však celá pohádka končí.

Poté totiž počaly preference ČSSD zdánlivě nečekaně klesat – únor 24,5% – až na dubnových 21,3%. S blížícími se volbami se však volební průzkumy stávaly nevěrohodnými: ODS získávala od 20,0 % v průzkumech Factum Invenio po 27,4 % v průzkumu SC&C a ČSSD od 16,7 % v průzkumech Factum Invenio po 23,0 % ve výsledcích CVVM. Dle posledního předvolebního průzkumu Factum Invenio z období 18. – 24. 5 by ČSSD a KSČM měly dohromady získat 101 mandátů ovšem při prognóze účasti 56,5 % oprávněných voličů (místo skutečných 64%).

Tragikomickým intermezzem se stal rozhovor s redaktorkou M. Jílkovou (MF DNES, 15. března 2006), kde JP neprozřetelně prohlásil "Já vycházím z toho, že mám něco jako poslání. A o tom jsem nikdy nepochyboval." Na otázku užaslé redaktorky: "Poslání od koho," premiér vysvětlil: "Poslání. To znamená možná od nějaké nejvyšší bytosti. Takže předpokládám, že dokážu sociální demokracii vyvést ze situace, ve které byla."

V červnu 2006 přišla hodina pravdy (předcházená fackou Macka Rathovi, volebním sjezdem ČSSD, televizní diskusí volebních lídrů se slibováním hor a dolů a zakončená akcí plukovníka Kubiceho): parlamentní volby! ČSSD dosáhla nejvyššího volebního výsledku v historii – 32,3% hlasů a 74 poslanců! (volby 2002: 30,2% a 70 poslanců). Přesto JP volby prohrál! ODS získala 35,3% a 81 poslanců (volby 2002: 24,47% a 58 poslanců). Sluší se dodat, že volební prohře nezabránila ani obětavá předvolební pomoc M. Zemana svému někdejšímu sokovi.

Sláva oněch 32,3% však zcela zhasne při pohledu na další data: zatímco v roce 2002 získala levice při 58% volební účasti 111 poslanců (ČSSD 70 a KSČM 41), v roce 2006 (po čtyřech letech vlády ČSSD) to bylo pouhých 100 poslanců (ČSSD 74 a KSČM 26) – a to při dokonce vyšší volební účasti 64%! Takže o onen dvouprocentní nárůst ČSSD se nejspíše zasloužili někdejší voliči KSČM, kteří se skřípějícími zuby nicméně pragmaticky podpořili JP v naději, že vyhraje volby. Volební výsledky potvrdily tezi M. Zemana, že ČSSD, chce-li uspět, musí provádět levicovou a nikoli středovou politiku. JP jako pravicový sociální demokrat prohrál volby zaslouženě a to je jeden z důvodů proč musí – minimálně z důvodů politické kultury! – rezignovat na post předsedy ČSSD!

Co se vlastně v období únor až červen 2006 dělo tak odstrašujícího? V čem ČSSD a JP osobně selhali? Těch událostí je celá řada a budou připomenuty i některé předchozí, které se mohly uplatnit v synergickém efektu. Z asociálních skutků ČSSD nutno zmínit Špidlovo současné zdražování jídla, telefonu i internetu (za něž JP nemůže) i ostudné přístupové podmínky k EU, které poškodily zejména zemědělce. Již za JP ČSSD potrestala i nemocné: snížením nemocenské (a nejbohatším současně snížila odvody do sociálního systému).

Půl roku před volbami zasadila Prořetelnost ČSSD několik egyptských ran v podobě zdražení elektřiny, plynu a deregulace (čili zdražení) nájemného. Zhruba 80% občanů, pobírajících průměrný nebo dokonce ještě nižší plat a žijících tak z ruky do úst nezbylo než třeštit oči na rychle rostoucí ceny energií a na ještě rychleji rostoucí platy těch, kteří energie zdražují: pětičlenné představenstvo ČEZ získalo jenom na prémiích 650 milionů korun... ČSSD na tyto události ovšem reagovala způsobem hodmým mrtvého brouka.

Nakolik se na prohře ČSSD podílely akce výtečníků, JP eufemisticky označených za šibaly, lze jen spekulovat. Připočíst nutno permanentní kauzu Srba, ostudný útěk Krejčíře i šibalské ponechání "kakaového Boba" ve vysoké stranické funkci (zatímco kritik těchto poměrů, liberecký O. Němec, byl na hodinu vyloučen dokonce z nevolitelného místa kandidátky). Mladí šibalové jako vězeň Rigo či černý pasažér vládní letky Kohout jen dokreslovali personální chaotismus ČSSD.

Daleko významnější roli než tento folklór však sehrála neschopnost ČSSD adekvátně reagovat na doslova smrtící demonstrace privátních lékařů a lékárníků. Ti se rozhodli zapojit do hry (pochopitelně v roli rukojmí) i pacienty, tedy fakticky celý elektorát; přičemž zcela ostudnou roli sehrála média.

Už nemusela tepat Paroubkův uzel na kravatě! Stačilo uveřejňovat srdceryvné informace o bankrotujících venkovských lékárnách, o invalidech, kteří nedostanou peníze na nákup životně důležitého vozíku, o těžce nemocných pacientech, kteří nedosáhnou na drahý lék, o lékařích, kteří tyto léky nemohou pacientům předepsat, nebotˇ živoří na dluh! Atd., atp. Konsternovaný občan jen zíral jak "v jeho zájmu" stávkují "jeho" lékárníci, "jeho" lékaři a střely tohoto kalibru váhavější voliče ČSSD těžce zasáhly. ČSSD však nedokázala kontrovat ani pro pacienty blahodárným návrhem (který by stávkující lékaře a lékárníky rozdělil): aby léky pacientům vydával rovnou jejich ošetřovací lékař, jak to bylo dříve běžné.

Paroubkova sociální demokracie totiž měla úplně jiné starosti! Zdeptaní občané jen třeštili oči na enormní úsilí, které ČSSD vyplýtvala pro "sen" všech sociálních demokratů: pro uzákonění registrovaného partnerství a přehlasování Klausova veta... Tento bratrský boj bolševika, socdem oranžgutánů a liberálních ztroskotanců za pochybná práva nějaké tříprocentní menšiny, při kterém byl nasazen i život těžce nemocného poslance R. Kopeckého (jeho transportem z nemocnice pouze na toto hlasování) nepochybně levici o nějaké procento připravil.

O odtrženosti ČSSD od svých voličů – tedy od oněch 80% občanů pobírajících průměrný nebo dokonce ještě nižší plat a žijících tak z ruky do úst a dále diskriminovaných faktem, že drtivá většina z nich si nemůže pořídit internet – svědčí i činnost její komise pro informatiku. Zatímco unionisté alespoň propagačně navrhovali, aby si občané mohli odepisovat počítač z daní (což ti bohatí dělají běžně), ČSSD mlčela jako ryba a prostřednictvím této komise se zabývala výhradně lukrativními zakázkami spojenými zejména s mýtným a firmou Kapsch.

Levicové intelektuály JP doslova vyděsil svým přiklonem blairismu, čili k politice "sociálně demokratické" podpory nehumánní a agresívní politice vojensko-průmyslového komplexu USA. Skutečnost, že své sympatie k Tony Blairovi projevi JP v období, kdy byl britský premiér již populární pod přezdívkou Prolhanej Tonda, o politické prozíravosti také cosi vypovídá.

V ČSSD zcela zanikla platforma umožňující skutečnou celostranickou diskusi. Někdejší sociální demokraté dokázali vybudovat Lidový dům, vydávat několik deníků a mít i vlastní tiskárnu. Jejich nynější pokračovatelé Lidový dům málem prošustrovali a nejsou – na rozdíl od KSČM – schopni (či spíše nemají zájem, neboť by to ohrožovalo jejich zájmy) vydávat ani vlastní noviny. Ve straně se moci posléze uchopila jakási novodobá "avantgarda", "elita", složená z "šibalů" - z oligarchie, kariéristů až mafiánů nejrůznějšího ražení, z nichž někteří možná pohrdají i zájmy ČR natož ČSSD (a lakmusovým papírkem tu bude i hlasování socdem poslanců o US radaru). Skutečná a obětavá politika pro lidové vrstvy, které sociální demokracii vlastně zakládaly, neexistuje. Dnešní socdem elita je patrně zcela vyčerpána účastí v mnoha správních a dalších radách a vlastnictvím nejrůznějších pseudofirem sloužících k přelévání veřejných peněz (možná i z rozpočtu ČSSD) jim nebo jejich rodinným příslušníkům. Funkcionáře, kteří prohrají volby ani nenapadne na funkci rezignovat. Naopak, čím větší volební debakl tím růžovější budoucnost je čeká – viz Špidlova nominace do Evropské komise či jmenování Hulínského stínovým ministrem obrany. Skutečná sociálně demokratická politika je nahražena politickým diletantismem volebního marketingu jehož cynismus se nezastaví ani před institutem rodiny. Tím samozřejmě není řečeno, že ostatní politické strany jsou na tom lépe, možná naopak.

ČSSD zoufale potřebuje doplnit členskou základnu. Schůze jejích mistních organizací jsou z důvodů nízké účasti většinou neusnášeníschopné – a jejich usnesení i personální rozhodnutí tudíž nelegální. Přitom se právě zde rodí právní nihilismus a nikomu to nevadí – dokonce ani absolventům či studentům právnických fakult!

Novodobá sociálně demokratická elita včetně blairistů či propagátorů severského modelu se věnuje (nepracuje li přímo v jeho angažmá) výlučně posluhování kapitalismu – který se jim ovšem zcela vymyká z kontroly, pokud s okázalým posměchem rovnou neodejde do daňových rájů. Skutečná historická role sociálně demokratického hnutí, kterou je reforma kapitalismu – a to formou spravedlivé participace všech zaměstnanců na dělbě zisku podniku (včetně jeho investiční složky!) – byla opuštěna.

Sociální demokraté, kteří hlubokou krizi své strany vnímají, mohou – do doby než se ČSSD vrátí ke své skutečné roli, určené jí hrdinstvím a obětmi otců zakladatelů – za jejich humanistické ideály bojovat mj. i espritem a Lidový dům dočasně nazývat Pavilonem oranžgutánů!

Některé informace pocházejí z článku ČSSD začíná kumulovat chyby (15. dubna 2006) na:

http://www.netsocan.cz/socan/num0306/chybycssd.html#chybycssd