Klaus se zbláznil,

musel si v roce 2004 pomyslet soudný člověk když viděl, jak prezident jmenuje českým premiérem zcela nezralého S. Grosse, jehož politické krédo se dalo vyjádřit bomotem - Jsem sociálně demokratický fotbalista a myslím to upřímně!

Prezident Klaus ovšem velice dobře věděl co páchá! Proto budoucího premiéra zcela vážně požádal, aby sepsal cosi jako - Jsi sociálně demokratický fotbalista, myslíš to upřímně a my ti věříme! - a aby si ten lístek nechal alespoň 101 krát podepsat od nějakých poslanců. Stanislav Gross to dokázal a významnou lístinu na Hradě Klausovi pyšně ukázal!

Jeho jepičí premiérskou kariéru logicky zakončilo intelektuální zhroucení poté, co na něj redaktoři MF DNES udělali "Baf!", a od funkcemi protřelého předsedy vlády (od roku 1992 poslanec parlamentu, od roku 2000 - 2004 ministr vnitra, od roku 2001 místopředseda vlády ČR) chtěli pouze vědět, jak přišel k bytu. Přitom všichni věděli, že se Gross po získání parlamentní důvěry dobrovolně zřekl souběžné funkce (čili i platu!) poslance. Známe pilnější hraboše!

Riskantní bylo i Havlovo jmenování Miloše Zemana za premiéra ČR, byť se toto riziko ventilovalo až ex post formou expremiérovy radosti, že si konečně bude moci v klidu číst antické klasiky. Jen považte - politik, který měl odvahu tvořit dějiny ČR, měl díry ve znalostech dějin a kultury prvních demokracií. Zřejmě i proto M. Zeman nevstoupí do dějin ČR jako demokrat (když ČR přihodil do NATO bez referenda), ani jako ekonom (na svůj ESOP - Employee Stock Ownership Plan - dočista zapomněl), ale nejspíše jako nadšený údržbář Klausovy společensko-ekonomické transformace.

Do třetice budiž zmíněn opět prezident Klaus a jeho potupné dvojnásobné jmenování - dle vlastní esemesky prázdného a falešného Topola - za mocnějšího politika než je on sám. Čím světoborným obohatí české dějiny v politických vědách nevzdělaný pravičák, který do komunistické strany nevstoupil jen proto, že mu manželka pohrozila rozvodem (viz Wikipedie), a který se jako předseda demokratické strany blýská bonmoty à la Noc dlouhých nožů, netuší ani bůh.

Český prezident však nemusí dezignovat premiérem politika jenom proto, že ho na stranický vrchol vynesla partajní bolševická mafie (jako M. Zemana) či stranická kindermafie, kterou M. Zeman utrhl ze řetězu (jako S. Grosse), nebo krajská "hvězdná pěchota" (jako patrně v případě Topolánka). Ustava českému prezidentovi nic nenařizuje a jen on sám může rozhodnout, zda jmenovat politika, který se do svého postu dostal pilným objížděním stranických krajských a okresních konferencí slibujíc přitom hory a doly, nebo zda spíše jmenovat občana, který se proslavil pilnou a seriozní prací pro vlast!

Na druhé straně prezident musí respektovat zájem politických stran, které jeho favoritovi jednoduše nemusejí dát důvěru a ve třetím kole si prosadí třeba koně. Jeví se tedy žádoucí, aby každý český prezident již při své kandidatuře sdělil požadavky, kterými podmíní jmenování svého premiéra. Může to být třeba vzdělání a jeho typy - např. dvě vysoké školy a znalost dvou světových jazyků - současně publikování v prestižních světových periodicích popř. laureátství význačné ceny, atp.

Všechny politické strany v tu chvíli vzkřiknou: Kde máme, proboha, takového človíčka vzít, když naše členstvo sestává ze samých právníků, politologů či podnikatelů!...

To je však problém politických stran - Ber kde ber! Ostatně před podobně význačným úkolem stáli i autentičtí socani když zjišťovali, že mezi sebou namají nikoho, kdo by je důstojně reprezentoval v c. k. parlamentu. I poslali tam třeba dědičného aristokrata, "rudého hraběte" Kounice, nebo profesora Masaryka. A neprodělali na tom ani oni, ani jejich země.