Veřejným zájmem není vše, co si posedlý novinář umane

V minulém týdnu jsme byli svědky výsledků práce srdnatých novinářů, kteří překročili hranice Švýcarska i slušnosti při skrytém nahrávání nemocného člověka a jeho matky.

Člověk rozumný snadno pochopí, že je veřejným zájmem odhalení nezákonného jednání a okolností souvisejících, a to kohokoli, ať už je podezřelým soused z ubytovny, premiér nebo etiky prostý novinář. A je logické, že je naprosto legitimní nabourat něčí právo na soukromí, pokud ono porušení práva na soukromí vede k odhalení skutečností, které jsou předmětem veřejného zájmu, a onen veřejný zájem je v tu chvíli silnější než ochrana soukromí. To se minulý týden nestalo.

Ona novinářská individua, Slonková s Kubíkem, zjistila (co už někteří, včetně policie ČR, dávno věděli), že jedna z trestně stíhaných osob v kauze Čapí hnízdo bydlí ve Švýcarsku (což je u švýcarského občana vcelku logické) a na pořízených záběrech jsme mohli vidět zpověď onoho člověka, který, jak konstatovala i jeho matka, je nemocný, a současně skvělou práci novinářské manipulace, aby bylo dosaženo kýženého cíle (vždyť přijeli až z Prahy – taková dálka). To, že se někdo někomu představí jako novinář, ho ještě neopravňuje k tvrzení, že je tím svoleno ke skrytému nahrávání. A zdvořilost nevědomě nahrávaných lidí, kterým bylo neslušné novináře z Prahy vyhodit, jim nemůže jít k tíži s absurdním konstatováním, že přece mohli kdykoli zavřít dveře a rozhovor přerušit. Kdyby zpovídaní věděli, co jsou ti lovci senzací zač, jistě by je ihned vyhodili, aniž by to mohl kdokoli mít za neslušné.

Je pochopitelné, že novináři stejně jako policie, mohou a mají podezírat trestně stíhané, zda jimi uváděné (nebo o nich uváděné) informace jsou pravdivé. Proto, pokud je někdo popsán jako psychicky nemocný, je veřejným zájmem tuto skutečnost ověřit (pominu fakt, do jaké míry je žádoucí, aby novináři vyšetřovali živé kauzy souběžně s policií, ale dejme tomu, že se někomu konání policie mohlo jevit spíše nekonáním, a to je prostor pro hlídací psy demokracie).

Pro každého novináře by jistě bylo skvělým soustem, kdyby údajně psychicky nemocný obviněný, který pro svůj stav není schopen výslechu, byl skrytou kamerou nahrán, kterak brázdí ulice Ženevy ve sportovním voze, užívá si život zlaté mládeže ve víru tance, koktejlů a dívek a prohlašuje o sobě, jak krásně tu pitomou českou spravedlnost napálil. To by byla senzace!

Co ale dělat, když přijedete do Ženevy a tam najdete člověka, který vůbec nevypadá, že by si užíval, který naopak vypadá, že je skutečně nemocný. Jak takovou situaci vytěžit. Těžko říct, co se v tu chvíli odehrávalo v lebečních dutinách těch novinářů, to nelze vůbec odhadovat, viděli jsme jen výsledek. Zdá se však, že na nejnižší úrovni, kde uvažování slušného člověka končí, uvažování těch dvou teprve začíná.

Neodpustím si uvést, že kauza Čapí hnízdo je naprosto virtuální kauzou (nemluvě o kauze Krym), což je zřejmé komukoli, kdo alespoň prošel kolem právnické fakulty (i té plzeňské), a je jasné, že pokud má státní zástupce všech pět po hromadě, což státní zástupci většinou mívají, celou kauzu ukončí konstatováním, že se trestný čin nestal. Jedna věc je totiž určité jednání, které se může laikovi zdát nezákonným a druhá věc je dokázat, že byly naplněny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu, a pokud se důkazy nepodaří shromáždit tak silné, aby byla pravděpodobnost žalovaný skutek u soudu prokázat a důkazně ustát, státní zástupce podání žaloby, která nemá šanci na úspěch, rád oželí.

Přes onu politickou bouři ve sklenici vody, kterou tento týden zažíváme, je třeba novinářům Slonkové a Kubíkovi přece jenom poděkovat. Konečně poskytli všem lidem fandícím investigativním novinářům obsah pojmu novinářský póvl.