Velká pardubická jatka

Blíží se nám 119. ročník Velké pardubické a kromě byznysmenů z oblasti koňského handlu a sázkařů se těší i řezníci. Mají štěstí, s koňmi to není jako s lidmi, takže zlomeniny se neléčí a zvířata se utrácejí, aby se netrápila. K těmto zvířatům je člověk odjakživa ohleduplný. 

Jenže každý rok se neurodí, loni to byl jen jeden kousek a tak řezníci s očekáváním vyhlížejí, jaký závod bude ten letošní, v roce zmítaném krizí všech odvětví. Zda Bůh masnému průmyslu podá alespoň pomocný prst (když ne pomocnou ruku) a neopomene je zase podpořit. 

A tak stojí před krámem a vyprávějí si vtipy. 

Vedle koridy je malá restaurace, kde jsou místní specialitou smažené býčí žlázy. Návštěvník je zde poprvé, proto neodolá a pochutinu vyzkouší a nemůže si pokrm vynachválit. Když přijede příště objedná si ji znovu a jakmile mu číšník jídlo přinese, hned ho zastaví a zeptá se, pane vrchní, čím to je, když jsem tu byl posledně, byly řízky třikrát větší a číšník odvětí, to víte, někdy zvítězí toreádor, někdy býk. 

Humor je dobrým způsobem, jak přečkat jakoukoli krizi. Řezníci se proto smějí, až se zalykají a břicha se jim vlní, ačkoli ten vtip slyšeli už stokrát. Pak ale jeden zvážní, zamyslí se a řekne, že je to ve skutečnosti vlastně spravedlivé a že tak by to na světě mělo být, a že by si taky přál, aby mohli kromě koniny jednou prodávat i člověčinu. 

Chvíli, úplně malilinkou chvíli bylo ticho a pak se zase rozřehtali. 

A mně je do pláče…