Nadřaďme člověka penězům, nebo držme hubu a krok

Čína po téměř šedesáti letech dnes (29.12.2009) popravila Evropana, třiapadesátiletého Akmala Shaikha, otce (podle nejednotných informací z různých zdrojů) 3 – 5 dětí a to za pašování 4 kilogramů heroinu, což rozezlilo britskou diplomacii a zděsilo a zklamalo Gordona Browna a jistě mnohé další.

Britský premiér byl rozhořčen především tím, že Čína nevyslyšela britské intervence ve prospěch obviněného (žádosti o milost či řádné přezkoumání duševního stavu již odsouzeného Brita), kterých bylo za poslední dva roky sedmadvacet a bez skrupulí vykonala rozsudek smrti.

A Čína praví ústy své mluvčí ve věcech justičních, že nikdo nemá právo mluvit špatně o svrchovanosti čínského soudnictví, což jen dokazuje, že v lecčems se nynější lídr světové ekonomiky stále chová trochu pomýleně, neboť svoboda slova v „západní“ civilizaci nám praví, ať si každý pindá, co chce, je to jeho svaté právo. Takže věta by měla správně znít, že každý má právo na svůj názor (a své rozhořčení), ale čínské soudnictví je svrchované, čemuž by se nedalo nic vytknout. To je ale jenom drobnost, kterou se nechci zabývat.

Co mne více znepokojuje je ona teatralita s jakou popuzeně vystupují přední světoví politici, ačkoli jsou to právě oni, kteří legitimizují tuto Čínu, s touto vládou, s tímto zřízením a těmito rozsudky.

Nechci tady nudit právní teorií, proto se jen stručně zmíním o legitimitě (oprávněnosti) a legalitě (zákonnosti) takových pro Evropany drsných exekucí.

Čína je nejen významnou ekonomikou (a nejspíš největším světovým věřitelem), ale taky rekordmanem v počtu poprav, neboť trest smrti je součástí čínského právního řádu a čínští soudci se ho nebojí v míře větší než malé využívat.

Směrem dovnitř Číny je tato praxe bezesporu legitimní (je prováděna subjekty akceptovanými společností) a legální (v souladu s platným právem), což ale navenek tak docela neplatí právě v oblasti už zmíněné legitimity.

Šťourové mohou tvrdit, že soudní legitimita je něco jiného než ta politická, ale podle mě jsou to spojité nádoby, takže ve výsledku je to jedno. Pokud bude svět akceptovat čínskou politiku a ekonomicky s ní spolupracovat (a profitovat z ní) legitimizuje tím jak čínskou vládu a státní aparát, tak celý systém fungování všech jeho složek.

Častokrát totiž pobaveně sleduji velkohubé a rozžvástané projevy mnohých světových politiků o lidských právech a humanismu a o nutnosti s tím něco dělat, ačkoli titíž lidé pak (s ekonomickými šíbry v zádech) pompézně signují lukrativní kontrakty s tímto čínským humanobijcem a lidskoprávním ignorantem.

Problém je v tom, že když nadřadíme člověka penězům, jak by to ve spravedlivém světě být mělo, budeme sice líp vypadat, ale bude nás to zatraceně bolet. Schválně se teď zkuste podívat, co všechno z toho, co máte kolem sebe bylo vyrobeno v Číně (no zvedni tu zadnici a podívej se na štítek kalhot, košile, mikiny nebo svetru, na etiketu konzervy, možná byla v Číně vytištěna i kniha, která ti právě leží na stole a na dětské hračky a průpisky se ani nedívej, tam bych byl překvapen, kdyby některá v Číně vyrobena nebyla).

Za ta léta jsme se už smířili (naštěstí ne všichni) s tím, že jsme peníze nadřadili nad člověka, což je sice mravně nepohodlné (pro někoho), ale nesmírně komfortní pro život většiny z nás.

A je otázka, zda politici vlastně jen nedeklarují naše postoje a jejich poštěkávání bez reálné síly cokoli změnit není jen jakýmsi vykupováním našeho i jejich svědomí, že nám to přece všem vadí a něco proti tomu děláme, ačkoli se profitu z toho plynoucímu nebráníme.

Já navrhuji zachovat se férově, buď Čínu ignorovat a izolovat v zájmu vyšších ideálů humanismu, čímž nadřadíme člověka penězům, přestože nás to bude trochu/hodně (nehodící se škrtněte) bolet, nebo s ní nadále přátelsky spolupracovat a držet hubu a krok a nechat si ty žvásty o lidských právech od cesty, zkrátka nechovat se pokrytecky.