Denním tiskem opět proběhla zpráva o záměru parfémovat autobusy pražské MHD. Když se po chvilce lapání po dechu vzpamatuji z myšlenky, že to někdo může myslet vážně, pocítím jako alergik, jistý náznak astmatického záchvatu. A nejedná se jen o nutkavou sugesci kýchání a ucpaných dýchacích cest, jde o jakousi hlubší averzi vůči hloupým a povrchním řešením.
To co chce uskutečnit dopravní podnik parfémováním autobusů MHD není, dle mého názoru, nic jiného, než čistý alibismus. Jízda se zapáchajícím bezdomovcem či opilou partou Ukrajinců jistě není nic příjemného, nicméně mi jaksi uniká výsledný efekt celého opatření. Nově tedy budeme, kromě čtrnáct dní nepraných montérek, zapařených ponožek, potu a pachu vodky, čichat ještě jakési aditivum banánu s kokosem? Nebo jak si to autor onoho „svěžího“ nápadu představuje? Máme si pod tímto krokem představit „systémové“ řešení kultury cestování v MHD? Jezdí vůbec lidé z managementu dopravního podniku hromadnou dopravou? Patrně ne, protože jinak by podobné „opatření“ asi těžko vyplodili.
Pod systémovým řešením bych si (asi naivně) představil spíš větší počet revizorů včetně těsnější spolupráce s policií a charitativními organizacemi. Nikoliv však přebíjení stávajících problémů parfémy s vůní kokosu a jara... Jenže když uvedu svoji konkrétní zkušenost s cestováním MHD, tak musím říci, že na lince 177 jsem za celý rok potkal jediného(!) revizora...To pak má člověk pocit, že na černo jezdící a zapáchající individua jsou v autobuse tolerována, zatímco my hloupí co si platíme tramvajenku, je musíme respektovat.
Ono totiž, zdá se, nejde jenom o útok na zdravý rozum, platící cestující či alergiky (mezi které také patřím), ono se jedná o docela pěkný příklad obecně rozšířených praktik v naší společnosti. Zejména o umění zastíracích manévrů a taktických kliček, jak schovat neschopnost za neprůhledným oblakem povrchního a velmi pečlivě tvořeného image a „tiskomluvkovského“ tlachání.
Přebíjení různých pachů parfémem nevinnosti také náramně připomíná naší politickou scénu s její podivuhodnou schopností přehlušit veškeré zapáchající kauzy odérem vzájemných protiútoků, osočování a informačně-inflačního ředění. Pro média už pak kauza není tak lákavá zatímco normální občan pociťuje dezorientaci, rozčarování, apatii a zapomnění. Systémového řešení se však nedočká.
Pokud opravdu bude ono parfémování do autobusů zavedeno, pak plně prosazuji zavést podobné opatření i v parlamentu, senátu či na pražském magistrátu. Alespoň bude hned jasné kdo je kdo: parlament - vanilka, senát – kokos, magistrát – třeba fialky! A nutno přiznat, že alergiků na některé jejich představitele patrně přibude geometrickou řadou...
