Jdete takhle v době polední městem a pomalu začínáte pociťovat onen všem důvěrně známý tělesný pocit jménem hlad. Rozhodnete se tedy vyhovět své živočišné potřebě a začnete koutkem oka pošilhávat po nějaké restauraci. V duchu se vám živě vykreslí řízek s bramborem včetně vůní, tvarů, chutí a oroseného půllitru piva, kdoví z jakých hlubin paměti se najednou tak zhmotnil. S přibývajícími ulicemi a ušlými kroky začíná být pošilhávání naléhavější a postupně se změní v zoufalé hledání, mohutně doprovázené kručením v břiše....
Proč takové drama s obědem? Je to jednoduché, prošel jste už pěkných pár ulic a kromě luxusní hotelové restaurace a asijského bistra „na stojáka“ jste narazil akorát na sedm heren! Nakonec si koupíte v trafice bagetu a na lavičce opodál ve společnosti holubů přemýšlíte...Kde to vlastně žiju? Pro koho je tedy tohle město, když ne pro obyčejné lidi co se chtějí najíst?
Příběh o marném hledání slušné, ale ne drahé a luxusní restaurace je sice trochu nadsazen, avšak má reálný kořen. Kolikrát procházíte ulicemi a najednou něco potřebujete, potraviny, drogerii, papírnictví, zámečníka... Po notné chvíli tápavého hledání možná své naleznete, ale vězte, že jako gembler a hráč máte naději téměř u každého druhého baráku. Vypadá to, že Česká Republika takové lidi hýčká, rozmazluje, vydržuje a snad i generuje. Zastánci neregulovaného trhu jistě namítnou, že prostě jenom nabídka kopíruje poptávku. Vtírá se však myšlenka, že kdyby to takto fungovalo, bude po našich městech heren pár a hospody dále zůstanou především hospodami. Pokud si však někdo naivně myslí, že české Las Vegas vzniklo jenom tak volným trhem, že jej uživí sami hráči a gembleři, hluboce se mýlí. Ne trh, ale politika našeho státu umožňuje existenci kasína jménem Česká Republika. Zůstává trestně benevolentní vůči praní špinavých peněz z nejrůznějších zlodějin a podvodů maskujíc svůj podplacený souhlas tlacháním o penězích na dobročinnost. Z jiných než mafiánských zdrojů by takové množství heren těžko přežilo a opět se nabízí známé přísloví, že určitým lidem nesmrdí žádné peníze.
Docela by mě zajímalo, kolik procent lidí v naší zemi si tento stav přeje. Komu vyhovuje sociálně patologické chování ať už mafiánského pozadí heren a jeho propletenec s politikou, nebo gemblerství, drogy, vandalismus a násilí? Nyní se naše politická scéna baví o tom, kam peníze ze zdanění hazardu půjdou a kdo o tom bude rozhodovat. To že převažuje „klika“ těch kteří prosazují volnější ruku majitelů heren jenom ukazuje naší politiku ve skutečném světle.
Postoupíme – li o level výše, klademe si už hlubší otázku, zda vůbec tolik heren a všechno s tím spojené chceme? Sem, zdá se, naši politici ještě nedospěli. Chceme dětská hřiště financovaná z hazardu? K čemu nám jsou nové prolézačky, když se bojíme pustit na ně děti samotné bez dozoru? Kolik z nás by bylo nadšených, že naše děti chodí do sportovního klubu financovaného mafiánem podporujícím kriminalitu ve městě? Opravdu nás ty tři „veřejně prospěšné“ miliardy ze zdaněného hazardu ve skutečnosti nestojí násobně víc v nákladech na léčbu závislých, sanaci kriminality, vandalství, noční jízdy střelců „ruských rulet“, ztrátu pocitu bezpečí?
Věřím, že většina z nás si herny a vše s tím spojené opravdu nepřeje. Proto je nutné vyvíjet neustálý tlak na námi zvolené zastupitele, nenechat zapadnout náš hlas, neskočit na medové řeči o veřejné prospěšnosti. Hlas těch, kteří se stydí za to, že po ulicích všude blikají nápisy „Nonstop herna bar“, „Jackpot“ , „Casino u Rváče“ apod. musí dát slušně, ale důrazně najevo svůj názor.
Bude – li vám tedy někdy kručet v břiše a při pomyšlení na hospodu narazíte nejdříve na pět heren, vzpomeňte si na tento článek a vězte, že ve zděšení z našeho veřejného prostoru nejste sami. Pojďme o tom diskutovat, tlačme na naše politiky, jen tak se věci zlepší.
