„Dej si hlavně bacha na kabelku,“ vtloukala mi pravidelně do hlavy mamka. „Prosim tě,“ odfrkla jsem vždycky. Kdyby se mi do ní snad někdo pokusil dostat, tak to přeci hned poznám, a pak bude nebohý kapsář ještě rád, že nejsem zrovna dobrá v běhu a černý (a vůbec jakýkoli) pásek v karate mi zatím uniká.
Houby! Nepoznala jsem nic a toho, že mám kompletně vybranou kabelu, jsem si všimla až v práci. Jasně, že mi až v tu chvíli došlo, proč měl ten chlápek v autobuse přes ruku hozenou bundu, i když bylo pětatřicet ve stínu, a vrážel do mě, i když nejbližší výmol byl na prvním kilometru brněnský dálnice, zatímco my jsme si to razili směrem k ZOO.
V práci jsem samozřejmě ukradenou peněženku, doklady, lesk na rty (oblíbený jahodový!), sluchátka (nefunkční, protože rozbitá) a parfém (podle nejmenovaného dámského časopisu ideální na léto) poctivě obrečela, zavolala do banky, abych blokla přístup na můj už tak vyhublý studentský účet a hrdinně se vydala na služebnu, abych tam minimálně policejnímu prezidentovi vylíčila, jak je ten svět nespravedlivej.
Od představy osobně vyšetřujícího policejního prezidenta jsem upustila ještě v tramvaji, před vchodem na místní oddělení jsem ale počítala alespoň s tím, že si kluci policajtský vezmou k srdci heslo „Pomáhat a chránit“. No, nevím – na služebnu kousek od Karláku tenhle slogan asi ještě nedorazil.
„Dobrý den, co potřebujete?“ vylezl po deseti minutách jeden z osazenstva služebny.
„No, okradli mě v autobuse, tak jsem to přišla hlásit,“ odtušila jsem.
„A co vám vzali?“
„Peněženku, doklady a pár drobností…“
„A TOHLE jste jako přišla hlásit? To si jako myslíte, že ho teď chytneme?! Že teď vyrazíme do ulic a budeme ho nahánět?!“ Div se mi nevysmál do obličeje a já jsem celkem ztuhla.
„No, tak ukradli mi doklady, tak to bych asi hlásit měla, ne?!“
Hodil výraz „Óóó bože, za co mě trestáš, vždyť jsem jen blbej policajt“ a oznámil mi, že pokud opravdu chci sepsat protokol, tak musím DLOOOOUHO počkat, neb teď mají spoooooustu práce. Jestli existuje bobřík za trpělivost, tak by měl Mirek Dušín fakt radost, protože jsem si tam těch dvě stě pět minut poctivě odseděla a s vítězným úsměvem, že se mě tak snadno nezbaví, po třech hodinách nakráčela dovnitř.
„Tak nám popište, jak se to stalo, a co vám vzali,“ zasedl k počítači a začal datlovat…
++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
Po měsíci mi dorazila červená obálka, že se jim bohužel pachatele prozatím nepodařilo vypátrat, ale že samozřejmě usilovně pátrají dál. Samozřejmostí je také to, že prohledali místo činu a pokusili se zajistit stopy i pachatele dle mého popisu… Usoudila jsem z toho, že na Policii České republiky pravděpodobně zaměstnávají i věštce a jasnovidky, neb v protokolu, který jsem jim na začátku srpna (bohužel) podepsala, nakonec není o místě, kde se to celé stalo ani zmínka, a popis pachatele sloužící policista odmítl s tím, že už je jim stejně na nic, protože je moc pozdě od chvíle, kdy se to stalo.
Jasně, mohla bych to řešit dál a podat pár stížností, ale obíhání úřadů kvůli ukradeným dokladům mě od dalších střetů se státní mocí na dlouho odradilo. Ve frontách jsem v součtu strávila snad několik týdnů, ruka mě od podepisování stohů lejster bolí ještě teď a věčným běháním na poštu jsem si prošoupala dvoje botky.
Jen se tak trochu děsím toho, že budu muset na služebnu jednou zavítat kvůli něčemu vážnějšímu, než je pár stovek v peněžence a doklady, a zase uslyším: „A TOHLE my jako máme řešit?! To si jako myslíte, že je chytneme?“
