Každý rok v polovině srpna řeším co koupit taťkovi k narozeninám.
Z různých sprejů, vod po holení a kolínských by si mohl založit slušnou
živnost, má jich totiž už plnou skříň. Oblečení má pod palcem mamka, čokoláda
nebo láhev alka je poslední varianta pro chudáky bez fantazie. Letos to ale
bylo o dost jednodušší – Kabát ohlásil „po čertech velkej koncert“ a mě
napadlo, že by mohl taťka svoji sbírku cédéček podepřít „live zážitkem“ z koncertu.
Rozbila jsem (dost vyhublý) studentský prasátko. Koupila lístky do první kategorie. Zabalila je do krabice od mikrovlnky plný nastříhaných barevných papírů, aby byla při předávání sranda. A tak trochu vypočítavě doufala, že vzít na koncert svojí starší dceru (rozuměj mě), která tu teplickou partu taky poslouchá, bude pro taťku jasná volba.
Nezklamal.
Takže jsem si v diáři zaškrtla sobotu 12. září jako den, kdy případně pošlu do háje i Brada Pitta s nabídkou večeře při svíčkách, a obrnila se proti větám typu: „Kabáti? No, to snad néé! Jsem myslel(a), že jsi inteligentní holka a ne někdo, kdo poslouchá ty burany!“ Pokud se tedy inteligence měří tím, čím máte ostře nabitou „empétrojku“, tak jsem holt podle mnohých buran, no. Vyrovnejte se s tím po svým, popřípadě mě vyřaďte z oblíbených blogů ;)
Naivně jsem si myslela, že na Vypich dorazíme na šestou, v klídku projdeme kontrolou a koncert budeme sledovat z uctivý vzdálenosti. Chyba!
„Budu tak na dvanáctou v Praze, tak na mě počkej na Dejvický,“ volal mi v pátek můj ctěný rodič.
Myslela jsem, že jsem se přeslechla.
„V kolik?!?!?!“
„No, ve dvanáct! Abysme byli blízko podia!“
Koncert začínal v osm. Já si chtěla po dlouhý době, kdy jsem lezla do postele ve dvě a hrabala se z ní už v sedm, taky pro jednou pořádně přispat. A místo toho mi taťka naplánoval osmihodinovou čekačku pod podiem. Snad nikdy jsem ho neměla radši, fakt.
„A není to brzo?“ zkusila jsem to ještě jednou.
„Není, víš, kolik tam bude lidí?“
Hodně, to mi bylo jasný – stejně jako to, že dohánění spánkovýho deficitu z posledních dní se zase odkládá.
Druhý den, chvíli po poledni (dochvilnost nikdy nebyla moje silná stránka), sebou plácnu do našeho auta, nafasuju oběd, který mi poslala mamina a který při následném prudkém brzdění opouští potravinovou dózu v mých rukou a z části končí na předním skle, a nechám se vyvést k Vypichu, kde se to už chvíli po poledni docela slušně hemží námi - „hudebními burany“.
Krácení dlouhý chvíle na adrenalinových atrakcích mi je rozmluveno (Otec: „Vzpomeň si, jak sis zlomila nohu při rozcvičce ve škole!“), takže zabírám strategickou pozici u jednoho z vlezů a ještě strategičtější polohu „lehnu si, dám si dvacet a budu doufat, že mě nikdo neušlape“.
V půl čtvrtý začínají ze strany těch nejvěrnějších fandů přípravy na otevření koncertní plochy a „boj“ o nejlepší místa. Pořád ležím, kšiltovku přes obličej, pod hlavou „žebradlo“ s mikinou. Někdo zakopl o moje nohy. Pohoda. Někdo (váhy minimálně slona) mi přišlápnul pravou ruku. Přemýšlím, kde je nejbližší chirurgická ambulance, ale stále ležím. Někdo zkouší, co se stane, když zapíská na píšťalu. Výsledkem je, že se kompletní osazenstvo Vypichu v předtuše otevření bran žene ke vchodům (davová hysterie v praxi). Radši vstávám a beru místo v jednom vstupním koridoru. Dalších dvacet minut se nic neděje (člověka, který zapískal, bych pověsila za uši do průvanu).
Po dvaceti minutách, kdy si mezi kovovými zábranami připadám skoro jako dostihový kůň ve startovacích boxech, přichází pro „lovce prvních řad“ nejočekávanější chvíle celého dne. Ke každému vstupu si stoupá dvojice z ochranky. Jeden trhá lístky, druhý provádí kontrolu baťohů. Mám v plánu nepospíchat a v klídku dojít před podium a cestou si koupit langoše a odskočit do ToiToi kouzelnýho domku …
„Až to otevřou, tak mákni, ať jsme vepředu,“ houkne mi do ucha taťka, ve kterém se nejspíš probudilo jeho bigbeatové já.
„Coo?“ Vytřeštím oči, protože s vrcholným atletickým výkonem, kterým sprint po pražské louce s plným močákem, s prázdným žaludkem a s cílem u obřího koncertního podia pro mě bezesporu je, jsem fakt nepočítala.
Vzepřít se už ale nestihnu. Táta na mě nečeká a bere čáru. Pokud nevíte, jak velkou rychlost je schopný vyvinout čerstvý šestačtyřicátník v běhu na neupřesnitelný počet metrů, pak vězte, že přímo ďábelskou. Než mi ochranka zběžně prohlídne batoh, vezme ho pod svoje křídla dav stejně potrefených a já začínám uvažovat, jestli pozvou k následné identifikaci jeho ušlapané osoby mě nebo mamku. Nicméně vybíhám, abych se ho alespoň pokusila najít. Míjím ToiToi budky a můj močový měchýř pláče.
Když ho konečně uvidím zhruba 50 metrů přede mnou, jak neohroženě předbíhá paní v podpatcích (což je mimochodem výborná obuv na open air koncert, nemyslíte?), cestu mi kříží partička důchodců (!!!), kteří sice byli u vstupu jako jedni z prvních, ale svým tempem chůze možná začátek koncertu za čtyři hodiny ani nestihnou, a já jsem zase za sirotka.
Naštěstí se nade mnou smiluje, v polovině louky zvolní tempo a bojovými pokřiky („Hejbni tím zadkem, proboha!!“) udá svojí aktuální polohu. Cílovou rovinku zvládne v novém rekordu ve veteránské kategorii a když se k němu doplahočím já, hrdě poplácává bariéru, která jediná nás dělí od podia.
„První řada, to je co?“
„To je, no… kde jsou tu záchody?“
„Nechceš doufám teď odejít na záchod?!“
Kdyby mohla moje vylučovací soustava dát verbálně najevo svoje pocity, sprostě by nadávala. Vydržím dalších pět minut, než se prostor za námi zavře dalšími lidmi a podél bariéry se vydám ke SVÉMU vytouženému cíli (a první řada u podia to teď rozhodně není).
Vracím se s o poznání lepší náladou. A s tím, že ty čtyři hodiny do začátku koncertu nějak přežijeme (snad). Konečně taky ocením místa a vyjádřím lehkou obavu nad tím, jestli nebudeme mezi „čistokrevnými hroziči“ v první řadě vyčnívat.
Další hodiny třídím smsky v mobilu, poslouchám mp3, čučím na nebe, snažím se neverbálními prvky (šťoucháním loktem pod žebra) klukovi nalevo dát najevo, že se svého osobního prostoru rozhodně odmítám vzdát, koukám na hodinky, počítám reflektory, povídám si se slečnou napravo a přestávám cítit svoje nohy (ale zato začínám cítit nohy někoho jinýho).
Přesně v osm začne koncert. První tóny rozvibrují celý Vypich, v nedaleký nemocnici Na Homolce pacienti začínají padat z postelí a kluk vedle mě začíná mydlit hlavou, až mám strach, že to není mrskání do rytmu, ale doprovodný jev nějakýho záchvatu. Táta „hrozí“ jako o život. Ze Špalka po prvních dvou písničkách leje. Šedesát tisíc lidí zpívá jako jeden muž. Veškerý zvířectvo, který kdy žilo pod Vypichem migruje pryč. Pepa Vojtek posílá do publika jeden hit za druhým, já mám z toho všeho oči navrch hlavy… a po dvou hodinách vykřičenej hlas, utleskaný ruce, ale fajnovej pocit… I když to nebylo setkání na nejvyšší intelektuální úrovni ;)
A teď se těším na vaše příspěvky v diskuzi na téma „Nikdy bych na Kabáty nešel“:)
PS – Já zase nepůjdu na koncert Český filharmonie, na ty „jejich písničky“ se blbě skanduje a tleská do rytmu:)
