Myslím, že spousta holek to zná... jdete si někam sednout a poklábosit s kámoškou, probrat "děsně důležitý" a "přísně tajný" holčičí drby a přitom si občas připadáte jako lovná zvěř. To, že sedíte u stolu bez doprovodu, u 90% přítomných zástupců silnějšího pohlaví totiž vyvolává neodbytný pocit, že čekáte jen na to, až si k vám přisednou:)
Ne, že by to občas nebylo fajn, ale...
...to by si k vám nesměli přisednout dva pánové ve věku zhruba mezi vaším taťkou a dědečkem. Nejprve se chápavě usmíváte, pak přichází fáze "komunikuj s ním co nejméně", přičemž okatě vykáte a doufáte, že nebudete muset použít záchranou větu "Tyyyjo, vy byste mi mohl dělat taťku":)
Nějak podobně to vypadalo o jednom z posledních víkendů. Už jsem se pomalu chystala použít slovní zbraň nejtěžšího kalibru, ale kamarádka na mě mrkla a tomu hovornějšímu ze zmíněné dvojičky povídá: „Já vás odněkud znám.“
Pán si asi v tu chvíli myslel, že je ruka v rukávu a kamarádka na něj zkouší jeden z nejnovějších triků, a tak se tak spokojeně zavrtěl a usmál.
„Fakt, jo?“
„No, myslím, že možná přes rodiče.“
Po jeho obličeji přeběhl nepatrný stín nejistoty, ale nakonec se rozhodl zachovat dekorum a ještě to zkusit.
„Tak je to možný, já znám hodně lidí… a jak se jmenují rodiče?“
„Maminka je Olina T…“
Pán viditelně ztuhnul a pak ze sebe dostal: „A nejsi ty Andrejka?“
Kamarádka s pusou od ucha k uchu jen přikyvovala.
„Takže ty jsi ta malá holka, kterou jsem vozil v kočárku a chodil s ní na pískoviště?!?!“
„No, a já jsem si hned říkala, jestli ty nejsi strejda Karel z mamky bejvalý práce…“
„Strejda Karel“ v tu chvíli vypadal, že ho budou muset odnést nohama napřed , a já jsem se jako nestraník dobře bavila. Pán si asi představoval celou konverzaci v úplně jiné rovině.
„Tak my už asi půjdem,“ začala se Andy celá vyřehtaná zvedat a na závěr si neodpustila: „A mám mamku pozdravovat?“
