Náš zákazník, náš pán? Ale kdeže, nenechte se vysmát. Tohle heslo někteří podnikatelé už uklidili do skříně. A teď se tam na něj, slušnost a ochotu jen práší.
Nejčerstvější srážku s chováním, které je naprosto opačné k výše zmiňovanému heslu, jsem utrpěla před pár dny. Po celodenním sjíždění Vltavy v počasí, které mělo k ideálu vážně daleko (rozuměj: déšť a teplota stěží atakující dvanáct stupňů), jsme se večer rozhodli ohřát v některé z občerstvoven, kterých je v jihočeském Rožmberku požehnaně.
Naše skupina čítající patnáct hlav se nakonec jala obléhat (v té chvíli ještě útulnou) hospůdku s příjemně sálajícím krbem. Místnost v prvním patře, kde jsme byli naprosto sami, se zdála být jak teplotou, tak velikostí, ideální, jídelní a nápojový lístek byl pastvou pro oči a jediný problém – to, že se všichni nevejdeme k jednomu stolu – jsme vyřešili logicky tím, že jsme jeden stůl připojili.
Vědět, že právě tohle se stane hlavním kamenem úrazu, asi bychom se do akce „kulový blesk“ ani nepouštěli a restauraci se vyhnuli velkým obloukem. Po několika desítkách minut totiž dosavadního číšníka, který v novém rozmístění nábytku neviděl problém, vystřídala dosti nepříjemná ženština.
„Kdo vám dovolil šoupat s nábytkem?“
Koukáme po sobě, v hlavách budoucích právníků možná naskakuje věta o tom, že co zákon nezakazuje, to je dovoleno, ale všichni jsme naprosto konsternovaní tónem, jakým na nás uhodila, takže se zmůžeme jen na:
„No… nikdo, ale je to problém?“
„Jo, je to problém!“
„Proč?“
„Protože… protože se tím ten stůl ničí… tím neustálým šoupáním!“
„Ale my jsme s ním nešoupali, my jsme ho přenesli!“
„To mě nezajímá, prostě ho vraťte tam, kde byl!“
Pivo, které jsme do té doby vesele popíjeli, nám poněkud zhořklo. Neurotická osůbka mezitím zmizela o patro níž a my po sobě jen nevěřícně koukali. Nakonec jsme ale usoudili, že je jedno, jestli stůl vrátíme teď nebo o chvíli později, protože „ho tím šoupáním tak jako tak opět budeme ničit“.
Nebudu vás už déle napínat. Za deset minut byla zpátky, s hlasem snad ještě více vytočenějším, ale hlavně ukřičenějším než předtím.
„Snad jsem vám jasně řekla, že máte ten stůl vrátit zpátky!“
„Tak na nás laskavě nekřičte!“
„Křičí snad na vás někdo?!“ (její hlas se blížil hranici, která se stává pro sluch nebezpečnou)
Jako první se vzpamatovala Anička, která se rozhodla být za tu moudřejší, která ustoupí: „Tak snad abychom radši šli, ne?“
„Jo, to je to nejlepší, co můžete udělat!“
Všechno je jednou poprvé. A tak jsme byli poprvé vyhození z hospody. Za téměř střízlivého stavu, protože jsme stihli každý vysosat jen po jedné Plzničce. A já si vždycky naivně myslela, že z hospody se vyhazuje za úplně jiné věci… tak asi jiný kraj, jiný mrav :-)
PS – A protože negativní reklama je také reklama, tak vězte, že návštěvu rožmberské hospůdky V Podhradí doporučuje 9 z 10 šoupačů nábytkem :-)
