Někdy stačí jen maličko. Byla jsem v knihovně a po delší době zabrousila do dětského oddělení. Možná nostalgie, nevím, co mě tam přivedlo… Šla jsem uličkou a prsty přejížděla po ohmataných hřbetech knížek v barevných přebalech. Tu a tam jsem nějakou vytáhla, rychle prolistovala ten svět princezen, draků a kouzelníků a vrátila ji zpátky.
A pak to přišlo. Obyčejný obrázek medvěda a několika myšek. Sedí pod chatrnou střechou, okolo nich padají velké kapky, až skoro máte pocit, že každou chvíli některá z nich opustí papír a s hlasitým „kap“ dopadne na naleštěné parkety. Věděla jsem, co bude na další stránce… jak by taky ne. Držela jsem v rukách knížku, která patřila v raném dětství k mým nejoblíbenějším. Pak se ztratila, možná jí při některém z obávaných „generálních úklidů všeho“ vyhodil taťka, nebo trůní v knihovničce někoho z rodiny, ale to je vlastně jedno.
Bylo to, jako kdyby vám na dveře někde uvnitř vaší hlavy zaťukaly vzpomínky, které byly dlouho schované a teď se ptaly: „Můžeme už dál?“ Neváhala jsem a ty dveře jim dokořán otevřela. A ony vcházely jedna po druhé…
… Školka. První den jsem nemohla nedočkavostí dospat. Dlouhé vycházky a ještě delší odpočinek po obědě. Nevím, jak dlouho nás „nutili“ ležet v mrňavých postýlkách, ale mě ten čas utíkal děsivě pomalu. Pavouci „sekáči“ v koutě na záchodech. Můj věšáček se znakem červené panenky. Šedivé boxy a v nich roztříděné stavebnice, o které jsme vedli dětské války… Paní učitelka Boženka. Svačiny na stříbrných táccích a čaj s mlékem, který jsem nenáviděla celou svou pětiletou duší.
… První roky školy. Modrý (a na můj vkus malý) kornout první den školy. Slabikář a problémy se čtením, z kterých byli rodiče zoufalí. První pětka, kterou jsem se sklopenou hlavou přiznala a pak si utíkala rychle lehnout, než přijde mamka, abych nemusela tu potupnou informaci znovu opakovat. Dvoukoruna za každou jedničku od dědy. Po třech měsících od naší „tajné“ úmluvy ustoupil, jedniček bylo moc a moje prasátko už skoro plné. Škola v přírodě. Poprvé sama bez rodičů. Dodneška mám schované pohledy, které mi posílali každý den v množství větším než malém.
… Dobrodružné přespávání u babičky. Pomoc při věšení prádla na staré ale voňavé půdě, kde mě nejvíc zajímal starý model horského hotelu, který sestavil kdysi děda. Spaní pod ohromnou duchnou a ráno, kdy jsem měla v kuchyni na stole v hrníčku meltu. Druhá babička a u ní naše hry se sestřenkou. Rozbitá váza, ze zdi skopnutá lampička a na to všechno z rámu nad postelí shlížela babička s dědou na svatební fotografii.
… Přijímačky na gympl. Měla jsem kód 89/6, trému a v baťohu pro štěstí plyšovou stonožku. Taky hroznou ofinu. Skončila jsem čtvrtá, kousek za mojí budoucí spolusedící a kamarádkou v jedné osobě. Pocit, že to nezvládnu, před testem z angličtiny. Nepochopitelná matika. Spousta nových spolužáků a taky delší cesta do školy. Už nestačilo vyběhnout pět minut před zvoněním, teď jsem běhala přes celé město.
… Lyžák, od kterého považuji lyže za nejhorší vynález v dějinách lidstva. Cyklistický tábor, kde jsem se poprvé „opravdu“ zamilovala. „Láska“ nám vydržela skoro 4 měsíce, co na tom, že jsme se během nich viděli jen jednou:) V patnácti tenhle problém nepovažujete za podstatný… Školní cyklisťák, moje osmnáctiny, na kterých jsem se opila, a druhý den se bála, že pozvracím dědovi auto. Vodák na konci třeťáku a pak už zběsilý běh směrem k cíli mých šesti let na gymplu.
… Maturitní ples. Zelené šaty, krémová šerpa. Už ani nevím, kde skončila. Poslední písnička, zhasnutý sál a v šatně pár ubulených holek. Myslete si klidně, že jsme cíti, ale tehdy nám to bylo líto – princeznovské šaty jsme vrátily zpátky na ramínka a před námi už jen maturita…
… hodiny strávené nad učením. Bílé papíry s barevně podtrhanými informacemi a opět pocit, že tohle se nenaučím, ani kdybych se stavěla na pravé ucho. Naučila jsem se to. Stála jsem před školou a volala snad všem v seznamu. Do sluchátka jsem povykovala: „No jaak? Za 4.. v součtu“ a připadalo mi, že nic důležitějšího snad není. Poslední telefonát se strejdou a poslední třídní akce. Na taxi z maturitního večírku jsem nastupovala u hřbitova. Docela ironie…
Prsty mi tu běhají po klávesnici, jako kdyby se pokoušely o tanec, usmívám se, popřípadě mračím, záleží, co mi právě běží za vzpomínku na plátně někde uvnitř. Některým vzpomínkám bych ty dveře s chutí přibouchla před nosem, ale neudělám to. Některé nepustím až sem k vám, na to jsou moc osobní… a teď mě prosím omluvte, jdu otevřít dalším…
