Po kratší časové odmlce se opět na scénu vrací jeden z evergreenů české politiky, zda zavést školné na tuzemských veřejných vysokých školách či nikoliv. Dosud všechny podobné debaty časem vyšuměly, nyní se vrací téma opět zpátky na scénu a znovu se vynořuje ona otázka „platit či neplatit"? Moje odpověď zní: platit! A co víc, školné tu už dávno mělo být! Důvodu je hned několik.
Není pravdou argument, že vysokoškolské vzdělání je zadarmo a že jeho zpoplatnění uzavře dveře na fakulty dětem z chudších rodin. Studia už nyní stojí mnoho tisíc korun ročně. Skripta, kolej, menza, lítačka, sešity, kopírky, odborná literatura, cestovné z univerzitního města domů. Jsou to výdaje v řádu tisíců korun a to každý měsíc. Děti z chudších rodin tedy na studia „nemají" už nyní a nebo mají, ale za cenu velkého uskromnění svých rodičů nebo své práce při studiu. Naopak zpoplatnění studia by přivedlo do tohoto systému banky a finanční instituce, které by mohly nabízet studentům výhodné půjčky s odklady splátek po studiu. Spláceli by všichni a ne jen ti, kteří dosáhnou určitého výdělku. V tom by si vláda měla udělat jasno, podmínky pro všechny by měly zůstat stejné a všichni by měli podstoupit stejnou míru rizika a na základě toho se rozhodnout, zda studovat a půjčit si či nikoliv.
Se zavedením školného souhlasí i velká většina samotných studentů, kteří jsou ochotni ročně zaplatit až 10 tisíc korun. Co chceme slyšet víc? Vždyť někteří tito studenti jsou i voliči ČSSD, která se školnému zuby nehty brání. Koho tedy tato strana zastupuje? Vždyť vlastně odmítáním školného se chová antisociálně, protože tím defacto znemožňuje nadaným studentům z chudších rodin studia na univerzitě a tedy získání vzdělání, které jim jednou přinese vysoce ceněnou a honorovanou práci, na kterou by s výučním listem či maturitou nedosáhli.
Platby ve školách zvýší tlak na kvalitu výuky. Studenti jednoduše budou chtít za své peníze dostat patřičnou protihodnotu. Školné umožní investovat do zázemí a vybavení škol a zvýšit příjmy pedagogům, kteří pak nebudou muset učit na třech univerzitách najednou, aby se uživili. Dnes je tento fenomén tzv. turboprofesorů velice rozšířen a kvalita výuky tím trpí. Profesoři si vydělají na soukromých univerzitách, na svých původních alma mater zůstávají takříkajíc do počtu a jen kvůli zvuku jména školy a svým akademickým ambicím.
I zde platí okřídlená věta, že nic není zadarmo. Vždyť koneckonců na vyšších odborných školách, které se svým pojetím výuky univerzitám podobají, se školné v řádu tisíců korun ročně platí odjakživa a nikomu to jaksi nevadí. Proč by to vadilo na univerzitách? Možná by to vedlo i k pročištění ovzduší a ze škol by zmizeli studenti, kteří školu používají jen jako ochranné zabarvení, aby nemuseli dělat nic jiného a žili v relativním klidu v bahně velkých měst.
A konečně nutnost zaplatit za vzdělání přispěje i k poznání skutečné hodnoty peněz u mladých lidí. Mnozí z nich si budou muset najít brigádu nebo nějakou jinou přivýdělečnou činnost. Převezmou tak velký podíl odpovědnosti za sebe i ve skutečném a reálném světle.
Školné tedy není asociální. Bude mít výchovný a motivační důsledek. A že některé politické strany tvrdí opak, je čistý populismus, který s reálným stavem na univerzitách nemá nic společného.
